Jako každoročně trávíme dovolenou v Blatné v jižních Čechách. Máme to tady moc rádi a je nám tu dobře. Půjčíme si baráček s velikou zahradou, která je ideální pro naše psy, je tam dost trávy pro králíka a morče, v noci úžasné ticho. To je ale jen tak na okraj. Hlavně chci ukázat jinou krásu. A to krásu nebeskou.

V pondělí 27.7. se celým Českem přehnalo hned několik bouřek. Seděla jsem venku, pila oblíbené kafíčko a sledovala, jak se pomalu, ale jistě kupí mraky. Nejdříve byly takové jako peřina. Nadýchané, líně plynoucí po obloze. Postupně se začaly měnit a tmavnout. Zvedal se vítr a mraků rychle přibývalo. Sem tam už začalo hřmít, obloha tmavla a bylo jasné, že to nebude dlouho trvat a z nebe začnou padat trakaře.

Bylo to tak působivé, že jsem nelenila, došla si pro foťák a fotila a fotila. To bylo kolem 16. hodiny. No a kolem 19. hodiny se to zopakovalo jako přes kopírák ještě jednou. Jenom déšť byl mnohem silnější. Jak rychle bouřky přišly, tak rychle odešly. Nabízí se filozofická úvaha o tom, jak malí jsme ve srovnání s matkou přírodou.

Dnes už je zase sluníčko, i když tropy vypadají jinak. Doufám, že potěším milovníky mraků, a přeji všem příjemný srpen se spoustou slunce.