V poslední době jsem si s radostí přečetla příspěvky našeho pilného pedagoga Libora F. a také zajímavé  články pana Jiřího L. Z ohlasů na ně jsem poznala, že je mezi námi íčkaři dost pedagogů obého pohlaví, a vzpomněla jsem si na báseň starého českého klasika. Tak vám ji milé paní učitelky a milí páni učitelé bývalí i současní posílám k vyvolání úsměvu na vaší tváři.

Můj milý český jinochu, já v srdci svém tě nosím

a proto vřele tebe zde: uč moudrým se být, prosím,

a najdeš-li kde moudrosti řádného učitele,

ty zulíbej ruce, nohy mu, a oddán buď mu cele!

Však přijde-li ti učenec, jenž tak vykládat umí,

že z lidských zdravých rozumů ni stý mu nerozumí,

ty neutrácej chvilenky pro slovní jeho mihoť

a hned ho chytni za ucho a kopni ho a vyhoď!

Při opakovaném čtení mě napadá, že druhá sloka nepasuje jen na pedagogy, ale na "učence" všeho druhu, kterých je v dnešním českém veřejném mediálním prostoru přehršel...

Báseň Jana Nerudy jsem našla v knize Františka Oberpfalcera Krásná, čistá, svatá řeč mateřská z roku 1945.