Když slunce níže padá,
co se to náhle mění,
jako když láska odchází,
neslyšně, beze vzdechu,
paprsky hladí zemi
v posledním políbení.

Tu uchvátí tě stesk,
že něco bylo, něco, co už není,
chceš za tím sluncem jít
a žádat odpuštění.
Jen zkusíš vztáhnout dlaň
a uchopit to malé lesklé sklíčko,
marně, je pryč,
zmizelo bez loučení.

A potom zvolna, pojednou
přichází rozednění,
už nový jasný kotouč 
vyplouvá z ranních par,
živoucí mocný dar,
dar lásky, uzdravení.