Portugalskem na vlastní pěst (6. díl): Všehochuť z Madeiry

Eva a Jarka si první ráno ve Funchalu na Madeiře přivstaly, aby naplnily slogan „ranní ptáče dál doskáče“. V jídelně pensionu ještě nebylo živáčka, avšak viděly tam pět stolů prostřených ke snídani. Nesměle postávaly u dveří, když se za sloupem objevila objemnější paní se širokým úsměvem. Výmluvným gestem celého těla je pozvala dovnitř, uvedla na místo a s očividným potěšením ze sebe začala chrlit pravděpodobně nabídku v opravdu rychlé portugalštině.

Jarka: „Evo, nerozumím jí ani ň, ale domnívám se, že nám vyjmenovala všechno, co zde je připraveno k snědku. Já jsem se zmohla jen na poděkování. To bylo snad vhodné? Tak se do toho pustíme, co říkáš“?
Eva: „To všechno je pěkné, ale jaksi mi tady chybí cokoliv k pití, nevidíš někde něco? Zkusila by ses zeptat“?
Jarka: „Ano, ale nejprve se porozhlédnu, abychom nebyly za úplně nechápavé. Hele, ta paní už nese konvičky a jde k nám. To je ono“!

Pak již nebylo těžké nechat si nalít nejprve džus a hned také čaj a později znovu až na konec ještě kávu.
Šlo o kontinentální snídani, což pro ně znamenalo naprostou spokojenost. Sýr, šunka, máslo, džem. Čerstvé pečivo přivezlo do penzionu pekařské auto již ve chvíli, kdy ony dvě vstávaly. Teprve po usazení na místa v jídelně jim ta paní ihned přinesla na stůl voňavý košíček s teplými bulkami, chlebem a koláčky. Pro penzion byla ta příjemně vyhlížející bytost naprosto nepostradatelnou osůbkou, čili žena více profesí současně. Od pokojské, přes pradlenu a žehličku, také servírku, uklízečku a dobrou informátorku. To poslední i přesto, že neovládala žádné jazyky, jí šlo stejně výborně, jako ty ostatní činnosti. Na dotaz, kudy se nejlépe dostat k tržnici a ke stanici lanovky, ochotně přinesla plánek Funchalu a malovala kroužky a šipky. Všechny tři si spolu porozuměly.

Ačkoliv naše cestovatelky již dříve navštívily více různých tržnic, tak tady byly zcela u vytržení. Jedno celé poschodí patřilo jen rybám a dalším plodům moře. Pokud někomu ryby nevoní, tak zde by pravděpodobně změnil názor. Vše bylo čerstvě uloveno a vonělo oceánem. Místní znalci nakupovali, turisté se zálibně dívali na prodejní a porcovací stoly.
Eva: „Hele, tam vzadu mají pilku na tu obrovskou rybu. Co to může být? Pojďme blíž“!
Jarka: „To je tedy něco, já zírám a úplně jsem zapomněla fotit. Tak aspoň pár záběrů na rozporcovaného tuňáka a mečouna“.
Eva: „Tamhle ty ryby se mi moc nelíbí, podívej, jak na nás poulí oči“!
Jarka: „Tak to nemůže být nic jiného, než hlubinná espada. O tom už jsem hodně četla. Loví je z velkých hlubin, a když se dostane ulovená ryba na vzduch, tak se jí ty oči takto vyvalí. To je děs, viď! Ale zapamatuj si jméno espada, je to místní specialita, tak si ji zaručeně někdy večer musíme dát, prý je moc dobrá“!
Eva: „Tak už se těším, jak si smlsneme! Ale támhlety jsou taky zajímavé, vypadají jak dlouhé pásky ke kalhotám.“
Jarka: „Máš pravdu. A tamty zase mají kůži, co by se hodila na šaty – ne, že bych je musela mít – ale jsou pěkně tygrovité. Neměli by se tak krásní tvorové zakázat lovit?“

Dialog o rybách pokračoval až do chvíle, než se ocitly v dalším poschodí s ovocem a zeleninou. Bylo to tam velmi zajímavé, ale již ne tolik exotické, až na několik výjimek, které u nás zatím k vidění běžně nejsou. Třeba taková podlouhlá baculatá šiška, ale nemá hladkou slupku jako např. banán, nýbrž vrstvičku silných šupin, připomínající smrkovou šišku, a říkají tomu zde bananoananas. Vyklube se z tuhého bílého květu, podobného velikánské, ale hodně silné kale. Roste na druhu palmy pojmenované Monstera skvostná. Na Madeiře se jí v příhodných subtropických podmínkách dobře daří. Ale prý i sem se pro velký zájem plody ještě importují. Nepatří k nejlevnějším druhům, tak si Eva s Jarkou koupily společně jeden plod na zkoušku a sestersky se rozdělily. Připomínal jim směsici chutí ananasu, banánu a manga dohromady, takže opravdu dobré!

Jarka: „Už jsme se tu zasekly nějak déle, než jsme plánovaly. Utrácet už tady taky nehodláme, tak popojdeme?“
Eva: „Souhlasím, ale aspoň projdeme ještě kolem těch květin, to nás přece tolik nezdrží.“
Jarka: „To musíme projít, aby nás to nemrzelo, že jsme o něco hezkého přišly! Evo, podívej se, tady nejsou krásné jen květiny, ale taky jejich prodavačky.
Eva: „Líbí se mi ty jejich uniformy – pěkné zástěrky a čepečky. Ale mezi námi, sluší to některým více, než jiným.“
Jarka: „To víš, když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Ale tady vynahradí nedostatek ženského půvabu nadbytek pestrých květin, a to je paráda.“

Pak už naše tulačky přešly k dolní stanici lanovky. Ta je ve dvou úsecích s přestupem na Monte vyvezla až k botanické zahradě. Absolvovaly jízdu v kabince společně s mladým francouzským párem. Víc je ale zajímalo vše, co viděly pod sebou i před sebou. Nejprve pohled na město pěkně z výšky, pak hluboká, zelená údolí a hory před nimi. Místní botanická zahrada je nadchla se vším všudy. Dozvěděly se, že funguje teprve od r. 1960, ale shromažďuje přes 2000 druhů nejrůznějších rostlin, keřů a stromů, často velmi exotického původu. Proto je vyhledávaným cílem a turistům umožňuje dlouhé procházky mezi citlivě a přehledně uspořádanou pestrou flórou. Po té euforii z viděné krásy již Evě a Jarce zbývalo udělat také trochu radosti vlastním žaludkům. K tomu výborně posloužilo občerstvení na vyhlídkové terase přímo v zahradě.

Ještě toho bylo na Madeiře hodně k obdivování, ale to už zase raději až v příštím díle. Nyní ještě můžete hodit očko na fotky níže.

Pokud Vám unikl něktěrý z předešlých dílů "Portugalskem na vlastní pěst", stačí kliknout na příslušný odkaz:

1.díl: Na startu velké cesty...
2.díl: Ujetý vlak nás přece nerozhází
3.díl: Do Porta nejen za portským vínem
4.díl: Porto je jedinečné
5.díl: Madeira - nejen ostrov květin