Skrývá se v mouratém kožíšku

za zeleně žlutými kukadly

a nikdy nespí v pelíšku,

když sny ji náhle přepadly.

Nejradši spinká v krabici

či páníčkovi na klíně

a návštěvy se stranící

schová se k svetrům do skříně.

Chtěli jsme domů zvířátko,

já odmítla jsem andulku;

tak jsme se shodli zakrátko,

vzít si kočičku z útulku.

Kočička je to domácí,

nebyla nikdy v přírodě.

A vůbec není chovací,

přesto se zdá být v pohodě.

Zato je hodně mazlivá,

nechá se hladit na bříšku;

šeptám jí slůvka hřejivá,

když šátrám jí prsty v kožíšku.

A stále je nám nablízku,

neboť samotu těžce nese.

Tak jsem jí dala otázku,

zda její tatík nebyl pejsek.

Každý den s námi posnídá,

sedíc na zemi u stolu.

Nejraději si šunku dá,

šťastná, že jsme tak pospolu.

Odmítá suché granulky,

má ráda šťavnaté kapsičky;

mističku plnou do půlky

vyprázdní během chviličky.

A taky si dá travičku -

tu speciální kočičí.

Šikovně nahne hlavičku,

když na stéblo si políčí.

Je veselá a roztomilá

a jako malý rarášek

u všeho vždy by ráda byla,

když nahlíží nám do tašek.

Ve chvíli náhlé nesnáze

zděšeně kulí očička,

když v běhu na hladké podlaze

to klouže jejím nožičkám.

Něžně mi očuchá ráno tvář

a dá mi na nos pusinku,

lehne si ke mně na polštář,

usne za malou chvilinku.

Na měkké dece se vyhřívá,

když na ni svítí sluníčko;

někdy si přitom zazívá,

nebo si schrupne maličko.

Čumáčkem v tričku ňuchá si,

které je cítit naším potem;

nedbajíc na naše ohlasy

celá se zachumlá do něj poté.

Z balkonu ráda se zakouká

na dění v ulici, po ptáčku;

když vítr ale zafouká,

do bytu bere zpátečku.

Čiší z ní radost ze života,

je živý balzám na duši

a pryč je její nejistota,

když lásku naši vytuší.

Něha teď váží tři a půl,

už pět let není malinká.

Ten tvoreček nám s city hnul:

něha má jméno Bišinka.