Život je cesta k určitému cíli. Nestačí vědět, kam jdeme, ale i jak. Nestačí proto jen zvolit cíl, ale zvolit i trasu. Třicet let svobody pro mě znamená, že jsem si cestu ke svému cíli mohla konečně určit dobrovolně. Třeba trnitou, toulavou, dlouhou, krátkou, přímou i klikatou. A jestli jsem nějaké své mety nedosáhla, je to jen a jen má chyba.

Do mých Kristových let jsem nějaký cíl měla, ale pokud jsem nešla tak, jak mi jiní předurčili, zpravidla jsem k němu nemohla dojít. Byly to okolnosti, které mě k té cestě nutily, ale nebyla to moje volba. To pohodlí přímé vyšlapané cestičky možná někomu vyhovovalo. Já se v tom trápila.

Už třicet let se nemám na co vymlouvat. To, že neumím řádně cizí jazyky, za to si mohu jen a jen sama. To, že jsem se neuplatnila jako prosperující podnikatel? Měla jsem to ve svých rukách a nevyužila. To, že mohu cestu po světě upřednostnit před novou kuchyní či novým autem, je moje rozhodnutí. Však v té staré se taky dá vařit a v tom, co už není in, taky jezdit. A to, že si mohu teď vylít srdce a postěžovat si na tu starou cestu mého mládí, je také jen a jen na mně. Ale mohu!!!

Třicet let demokracie pro mě znamená dobrou školu života. Někdy podmračenou, jindy plnou úsměvů. Vím, co chci, někdy nevím, jak, ale mám na to dobré pomocníky. Své děti, přátele a svobodu. A jsem za to opravdu velmi vděčná.