Že až budu moci jít do hospody, budu akceptovat pokorně názory jiných, které jsou odlišné od mých.
Že až se budu moci sejít se svými sousedy, budu poslouchat jejich trable a své hodím za hlavu.
Že se budu radovat pouze jednou, a to když vnoučata přijedou, a ne i když odjedou. Raději ať mě bolí hlava, než se s nimi vídat jen přes telefon.
Že až si sundám roušku, budu stejně s pokorou mlčet, jako kdybych ji stále měla.
Že až se potkám se svými kamarády, pustím je ke slovu.
Že až pojedu přeplněným vlakem, dám si dvojku bílého, kávu a hodnému stevardovi nechám velké spropitné.
Že až si budu moci zazpívat veřejně, ráda to udělám.
Že až půjdu pěšky kamkoliv, vždy budu myslet na to, jaké to je, kamkoliv jít nemoct.
Že když manžel bude chtít jít na mariáš, ráda ho pustím se slovy: a když prohraješ, nevadí. Hlavně že se vrátíš, když už já budu spát.
 

Z koronavirové izolace Vás po delší době zdraví

Blanka