Ne, že by bylo vše v jejich životě růžové, ale dámy jsou statečné. Eliška má už desítky let problémy se zrakem. Trpí makulární degenerací, onemocněním, které člověka postupně připravuje o zrak. Začíná to tak, že to, na co se člověk dívá, vypadá jako by roztrhané. A pak se vše zhoršuje. „Je neuvěřitelné, jak to zvládá. Problémy jí začaly už po čtyřicátém roce, ale nikdo jí neřekl diagnózu. Já jsem pak jednou otevřela nějaký časopis a tam lékař z Vinohradské nemocnice popisoval přesně to, co ji trápilo. Říkala jsem si: vždyť to je ono! Tehdy poprvé jsme zjistili, že jde o makulární degeneraci. Máma říkala, že třeba nevidí kus obrazu. Dívala se na člověka a neviděla jeho obličej. A u toho článku byly fotky s přesným popisem, jak se ta nemoc projevuje,“ vypráví Helena.

Přesto Eliška Ferstová stále luští křížovky. Musí k tomu sice mít dvě lupy a silné osvětlení,  protože nevidí celé slovo a dává vše dohromady po písmenkách, ale bojuje. „Stále cvičí jógu, hraje na klávesy a doprovází seniorský pěvecký sbor. Sice už sama nemůže cestovat ani chodit tam, kde to bezpečně nezná, milovanou harmoniku už musela odložit kvůli bolestem v ramenou, ale stále má neskutečný přehled o všem, co se děje. Poslouchá rádio, hlásí nám, co se dozvěděla,“ vypráví Helena.

Obě bydlí nedaleko od sebe v obci Skřivany poblíž Nového Bydžova. Eliška se tam po ovdovění  přestěhovala do penzionu s chráněnými byty, aby to měla k dceři blíž. Takže jsou téměř stále spolu. Helena Elišku navštěvuje, nosí jí jídlo, audioknihy, vozí ji k lékařům. Eliška k ní chodí na obědy. „Je to stejné jako dříve, když jsme chodili my na obědy k ní. Jen se to obrátilo,“ říká Helena. Rodina často pořádá sešlosti. Elišce tak děti vracejí to, že se kdysi ona s manželem hezky starala o ně, o jejich děti. „Když ještě bydlela s manželem ve svém domku v Ostroměři, děti u ní trávily prázdniny, víkendy, moc nám s nimi pomáhala,“ podotýká Helena.

V poslední době má novou zálibu. Poslouchá a nahrává vyprávění své mámy. Eliška totiž vyprávět umí a navíc má o čem.

Dětství prožila na území, které nyní patří Polsku. Eliščina maminka byla potomkem takzvaných Štrálských Čechů, kteří se po pruské válce usadili v polském Slezsku na Střelínsku a založili tam české vesnice Husinec (Gesiniec) a Poděbrady (Gósciecice).

Seznámila se tam s Němcem a z toho svazku se v roce 1928 Eliška narodila. „Tatínek jí zemřel, když jí byly dva roky. Tehdy byla krutá zima a tak sháněl dřevo na topení. Přitom prochladl, odešly mu ledviny. Maminka pak vyrůstala s babičkou, pomáhal jim hodný bezdětný strejda. Babička se navíc starala o nemohoucí sestru. Žily u Střelína na polském území a maminka si svého času vydělávala hraním na harmoniku. Když jí bylo osmnáct, založila ve Středních Poděbradech českou školku,“ vypráví Helena.

Poslouchá a nahrává vzpomínky své mámy na válku, na to, jak její lásku poznamenaly politické události v padesátých letech, jak s maminkou a dalšími krajany odjížděla zpět do vlasti, protože území, kde žily, připadlo Polsku a ony byly postaveny před výběr: buď přijmout polské občanství nebo se vystěhovat.

„Máma vypráví krásně. Není to zmatené, neskáče z události na událost. A já ji poslouchám. Zajímá mě to, to je jasné, vždyť jde o rodinnou historii. Ale především mám radost, že tím dělám radost jí. A mně baví, že netlacháme jen tak o ničem, že to vyprávění má smysl a snad zůstane zachováno pro další generace,“ říká Helena.

Svou mámu označuje za unikátní, neskutečnou, výjimečnou: „Čím dál více si uvědomuju, jak je vzácné, že mám maminku, se kterou se dá v tak vysokém věku povídat si, žertovat, bavit se. Ona mentálně vůbec není stará. Já jí říkám vichřice.“

A tak se těší, až si zase sednou, zapnou nahrávání na telefonu a Eliška bude vyprávět, co všechno předcházelo tomu, než Helena přišla na svět. A kdo ví, třeba z toho všeho Helena napíše knížku. Už nad tím začíná přemýšlet.