Bájný chodník irského obra

Giant's Causeway čili Obrova hráz, u nás spíš Obrův chodník (irsky Clochán an Aifir nebo Clochán na bhFomhórach) je přírodní památka prvního řádu. Nalézá se na pobřeží Atlantiku v hrabství Antrim v Severním Irsku (Ulsteru), jen pár kilometrů od města Bushmills, kde se mimo jiné vyrábí výtečná whiskey.

Z geologického hlediska je to pěkná ukázka sloupcového rozpadu bazaltu (čediče). Obdobné útvary (Panská skála, Zlatý vrch aj.) máme i u nás. Dříve sem byl vstup volný, což už neplatí. V roce 2014, kdy jsme Obrův chodník navštívili, se vybíralo dosti nevybíravě vstupné ve výši osmi liber a padesáti pencí sterlingů; dnes už chtějí liber třináct a neposkytují se žádné slevy.

K Obrovu chodníku se váže několik pověstí, které se v detailech liší. Nám se zalíbila tahle, kterou jsme si nastudovali den předem v hotelovém průvodci:

Irský obr Fionn mac Cumhaill (též Finn MacCool, dále prostě Finn) se rozhodl, že se pustí do boje s obrem Benandonnerem, který žil ve Skotsku, tedy vzdušnou čarou celkem nedaleko. Protože to však bylo za mořem, postavil si Finn gigantický chodník, aby se k němu dostal. Když dorazil do Skotska, zjistil, že Benandonner spí. Naštěstí, protože když ho spatřil, zděsil se jeho velikosti a honem se vrátil domů.

Benandonner se po čase probudil, uviděl chodník a bylo mu všechno jasné. I vydal se po něm s tím, že tomu Irovi ukáže. Finn ho zahlédl už z dálky a už už se chystal zdrhat, jenže pak se do věci vložila jeho manželka. Navlékla mu dětské šaty a položila ho do postýlky. Když se Benandonner přihnal, oznámila mu, že Finn není doma a vyzvala ho, aby tolik nedupal, že jí vzbudí děcko. Benandonner nakoukl do postýlky a zděsil se při představě, jak asi musí být veliký dospělý Finn, když má tak velké dítě. Stáhl ocas (v angl. originále: He turned his tail), mazal zpátky do Skotska a cestou pro jistotu Finnův chodník pobořil.

Tak se pojďte podívat, co jsme v dějišti pověsti viděli.

Návštěvník má na výběr tři trasy: Snadnou zelenou, středně náročnou modrou a obtížnou červenou. Pak je ještě trasa žlutá, dálková. My jsme se rozhodli, že vyrazíme po modré, a abychom nešli zpátky stejnou cestou, napojíme se na červenou a vrátíme se po ní k východišti. Nebyl to špatný nápad, jen jsme měli jít opačným směrem - napřed po červené, pak po modré. To jsme ovšem netušili.

Vystartovali jsme od tohoto kamene. Občas sice sprchlo, ale to nám nevadilo, bylo to spíš jen drobné mžení.

Pobřeží na začátku cesty…

… a o kus dál. Jak vidno, byl právě odliv. To jen potvrdilo naši zkušenost, že kdykoliv přijdeme v Irsku k moři (a to už jsme byli na tomto ostrově potřetí!), bude odliv a místo malebné hladiny uvidíme nepěkné bahno a mořské řasy.

První zastavení. Vyfasovali jsme sice audioprůvodce, ale jeho angličtina se od té naší dost lišila. Tak jsme si vždycky vyslechli jen začátek a snažili se orientovat podle plánku.

Velbloud je jméno skály, na kterou jsme měli právě koukat. Nějak jsme ji nemohli najít.

Aha, tady je. Velbloud Humphrey donesl Finna na tea o’clock a zalehl. Pověst sice o něm nic nepraví, ale když už tu ta skála je, proč ji nevyužít? Tvrzení, že „donesl Finna“, ovšem nemusí být chápáno ve smyslu, že tak učinil na svém hřbetě. Humphrey the Camel totiž byla v roce 1970 populární písnička country dua Jack Blanchard & Misty Morgan, takže je pravděpodobnější, že si ji Finn popiskoval, jda na odpolední čaj.

Další zastavení: Když se kouří z komínů, je Finn doma. Takovéhle pěkné obrázky zdobily lavičky, které zde byly návštěvníkům k dispozici.

No jo, skutečně komíny. Nekouří se z nich, což znamená, že Finn není doma, takže kdyby teď přišel Benandonner, měl by smůlu.

Úplně nahoře údajně sedí Finnova babička. Tak to aspoň inzerovala naučná cedule. Prý byla poněkud všetečná a stále Finna kritizovala za to, že nepostavil chodník „správným“ způsobem. Možná ji poslal na kopec, aby od ní měl pokoj.

Tady někde se mají povalovat oblé balvany zvané Obrovy oči. Snad to byly tyhle.

Obrův chodník už je na dohled.

Plánek hlavní atrakce, v kovu vyvedený. Chodníků je tu víc, teď je ještě od sebe rozlišit. Přiznám se, že v případě Křesla přání (Wishing Chair) se nám to nepodařilo.

Skála v pozadí se skládá ze samých sloupců bazaltu. Je s podivem, že se ještě nerozpadla.

Bazaltový kopeček. Vylézt na něj nebylo jednoduché, protože to občas klouzalo, neb bylo po dešti.

Pěkně to ten Finn vydláždil, že? Zdá se však, že dlažba už je díky statisícům návštěvníků poněkud prošlapaná.

A další čedičové sloupy, tentokrát v jiné barvě.

Následovala Obrova brána. Díky chybějícím vratům byla pořád otevřená.

Nevypadá špatně. Když jí prošel obr, projdeme i my.

Obrovy varhany. Říká se, že když sem přijdete na Boží hod v šest hodin ráno, můžete ho slyšet hrát. Ty tečky pod nimi jsou lidé, takže můžete posoudit, jak jsou obrovské.

Bota, kterou Finn ztratil na útěku ze Skotska, byla poslední částí celé atrakce.

Zde skončila modrá trasa a my jsme si mohli vybrat: Buď se vrátíme stejnou cestou zpátky, nebo půjdeme po červené trase, na rozcestí odbočíme vlevo a vystoupáme na hřeben útesů.

Vystoupali jsme, ale byla to fuška, protože cesta, která se napřed celkem kulturně klikatila svahem, končila 165 příkrými a kluzkými Ovčákovými schody (Shepherd’s Steps).

K parkoviště už jsme to měli jen asi kilometr po rovině. Naštěstí už nepršelo (a v Irsku prší skoro pořád!), takže jsme se mohli kochat ulsterskou krajinou.

Bájný chodník irského obra

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více