Ona v sedě u stolu – já v leže – tam mi to víc myslí, tedy ale, až když nemusím myslet na to hlavní – na sex a na jídlo. Manželka chtěla, abychom se stali milionáři, tak bylo obojího dostatek a mozkové kapacity jsem mohl tedy plně uvolnit pro privatizaci.

Dopadli jsme celkem dobře, ale nejdříve se musela vyplnit ta kuponová knížka a odevzdat – tedy vystát dlouhá fronta v těch centrech. Bylo to v období velké nejistoty, kdy se podniky hroutily, bývalí komunističtí ředitelé museli odejít, protože novodobí politruci z O.F. je označili za neperspektivní, aby si na jejich místa zasedli buď přímo oni sami, nebo jejich známí, a pak podniky vyrabovali – odborně - vytunelovali. Člověk si musel doslova hlídat vlastní židli, nikdo nevěděl, co bude zítra, zda bude v podniku na tom místě, nebo na jiném, nebo přijde jeho podnik úplně zlikvidovat. A do toho ještě tato privatizace – soukromé podnikání – budeme taky v něčem podnikat? My byli vychováni až po Vítězném únoru a to byl zločin.

Všechno jsme ale „s odporem ke kapitalismu“ vyplnili a zbývala tam ještě nalepit známka  za 1000 Kč. Manželce jsem ukázal, kam to má nalepit, a šel jsem do práce, já práci ještě měl, ona už byla bez práce. Měli jsme spolu sraz někde před tím domem – centrem v Ječné ulici ve 12:00, že to tam odevzdáme v mé polední přestávce. Manželka přišla ale až ve 13:30, tak jsme se pohádali a pak se zařadili do fronty, kterou jsem já už dvakrát před tím opustil, neboť choť nepřicházela a nepřicházela. Ve frontě jsme zarytě mlčeli - znáte to každý podle sebe – prostě tichá domácnost – a tady tedy u nás na naší frontě klid - tichý úsek fronty, ale okolo nás všichni švitořili, jako vlaštovky před odletem do teplých krajin na drátech.

Manželka poslouchala ty ostatní a už tušila, že bude zle. Těsně, než na nás přišla řada, tak se manželka vytasila s nečekanou zprávou, kterou jen procedila skrz zuby, dříve se prý bála ten problém otevřít, protože bych prý vzal roha a nebyli bychom milionáři: „Maku – ty mne zabiješ, já to ale zvorala!“ Co zvorala, jsem už poslouchal společně s tím privatizačním úředníkem, povídá mu: „Já jsem nalepila tu známku jinam. Úředník se ale jen zasmál a povídá, že není dneska ani první a určitě ani nebude poslední, že ta konvička, co tam pořád v rohu klokotá, není na kafe, ale pro tyto účely. A už se chystal ty knížky nahřívat nad parou, ale manželka mu smutně povídá: „To se vám nepodaří!“ A on na to: „Uvidíte, nebuďte smutná, podaří, mám už v tom praxi a znovu bere knížku pod páru a pinzetou hledá okraj známky. Brouká si pro sebe: „Ale fakt to nějak nejde, ale ono se to poddá“ - - - - zdržujeme - jsme odsunuti stranou – jako zvláštní případ.

A manželka se konečně plně přiznává: „Já jsem to nalepila, jak mi manžel řekl, ale přišla kamarádka a řekla, že je můj manžel, promiň Maku, trouba a že to mám nalepit jinam, tak jsem to nad tou konvičkou doma už jednou odlepila, taky máme žlutou, a pak jsem to přilepila Herkulesem a ten nepustí. To už se smálo asi deset lidí. Manželka nelhala, ale ti úředníci si věděli i s touto situací rady - tu známku vystřihli i s podkladem a my zaplatili asi jen tu knížku – asi 2 x 35 Kč, ale o těch dvakrát 1000 Kč, co stály ty známky, jsme nepřišli. Já to přesně už nevím, já měl před očima temno a tlak tak kolem 300. Ale nezabil jsem ji – šli jsme na pochoutkový salát a pak už jen rychle domů – byla přece středa a my jsme s novým režimem nehodlali rušit naše „národné tradície“.

Vím jen bezpečně, že už mnoho let dostáváme dividendy z té tabákové firmy a i ty ostatní akcie jsme už dobře prodali. Myslím, že těch vln bylo pět nebo šest, pak už jsme byli chytřejší. Já neustále tvrdím, že se k sobě hodíme, manželka zase opak, že jsme se neměli nikdy brát, tím končí každá „itálie“ u nás, ale i tu privatizaci jsme zvládli a manželka začala samostatně podnikat, a tak máme takový manželský trojúhelník. Já – manželka a její práce a střídavě se milujeme a nenávidíme – ale manželka nikdy nelže a co jednou přilepí, to nepustí, ale stále si myslí, že si vzala troubu, protože kamarádka je kamarádka – a ty mají vždy rozhodující poradní hlas. Ona ale neví, že já pro jistotu, když jsem ji požádal o ruku a ona řekla, že jen na dva roky – prý na zkoušku, že jsem to manželství podmáznul ve všech spisech Herkulesem.