Naposled

Próza/poezie

Naposled

Datum: 14. 9. 2021

Diskuze: 12

Wikimedia Commons


otesán světem v loutku
 ten divák vlastního života
hraje
     je sama bolest       
      sám výsměch   
        i  soucit
   a pak
 jak socha na náhrobku stojí
 vlny posledního potlesku parteru
 smývají masku smíchu
     tu bělobu kryjící pláč
           opona padá Pierote

| Moje poezie

Autor: Dalibor Polanský

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit

12 komentářů

Jiří Dostal 10.9.2023 07:44

:-) Nic proti smutku a pláči, hlavně pod sebou neutírat slzy sebelítosti... :-)

Jitka Chodorová 10.9.2023 07:08

Souhlasím s MM pode mnou, pěkné verše.

Marie Magdalena Klosová 6.9.2023 18:22

Onehdy tu byl na stránkách taky Pierot. Vždy jsou něžní, křehcí, směšní a smutní zároveň. Každý z nás ho kousek v sobě nese. A občas mu "kopou do zadku". Zkrátka, "c´est la vie". Pěkné verše. mm

Dalibor Polanský 16.10.2021 07:21

Jaroslav Charvát, to se nedá nic dělat, každý máme svou oblast, ve které se cítíme dobře. Někdy je to jenom o snaze porozumět.

VANDA Blaškovič 15.9.2021 14:06

Mýlíte se, Dalibore.

Dalibor Polanský 14.9.2021 22:23

Soni, jsem pouze smutný mim, a ten je odsouzen trpět kopance do svého zadku. A nitro? To nikoho stejně nezajímá, jen když si může kopnout.

Dalibor Polanský 14.9.2021 21:17

Zuzano, každý nosíme masku a ne jednu. Kdo se dobere té spodní vrstvy? Ani já ne té své vlastní. A nejsem sám.

Soňa Prachfeldová 14.9.2021 15:45

Člověk neodhalí jen tak své nitro, ono to ani nejde, snad jen náznak v poezii.

Zuzana Pivcová 14.9.2021 13:25

Jsme sami diváky i Pieroty vlastního života. Nemusí to být běloba, a přesto často skrýváme svůj vnitřní pláč pod maskou vykresleného smíchu. Co se na nás ostatním lidem líbí víc, pokud se vůbec něco líbí? Vždyť i ten potlesk je pouhá maska. Díky, Dalibore.