Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se

Nebylo by správné tvrdit, že jsem se v životě nic nenaučila. Jsou však oblasti, které přede mnou dveře nejen zavřely, ale z druhé strany zatloukly silnými hřeby a zabarikádovaly těžkými kamennými kvádry.

Jak jinak si mám vysvětlit, že i když se o něco snažím, tak veškerá moje snaha vychází na prázdno?

Dětství a mládí jsem strávila v pohraničí na severu Čech. Protože se zde kdysi mluvilo německy, rodiče mě přesvědčili, že tento jazyk potřebuji, abych se domluvila. Ačkoliv jsem o německy mluvícího spoluobčana nezavadila jak byly roky dlouhé, jako poslušný potomek jsem v šesté třídě začala chodit na kurs němčiny. Ve večerních hodinách to pro mě, rozeného skřivana, bylo namáhavé s nepřekonatelným odporem. Domů jsem se vracela po osmé hodině a na moji otázku, zda neexistují kursy od pěti ráno, si členové rodiny ťukali prsty na čelo. Mladší bratr se mi za zády rodičů poškleboval slovy, která někde pochytil: der, dý, das, psí ocas! Úplně nepolíbená tímto jazykem jsem na střední školu nepřešla, a němčina byla jasným pokračováním. Na výuku v nevhodné denní době jsem se už nemohla vymlouvat. A pro francouzštinu nebo angličtinu v mém rozvrhu nebylo místo.

Němčinu nás učil starý profesor s aprobací němčina a latina. Předříkával nám básně, deklamoval odstavce z knih. Byl milý, hodný, ale nic nás nenaučil. Texty k maturitě nám připravil, my se je naučili nazpaměť. Kdyby si dva studenti po sobě jdoucí při maturitě vytáhli stejné téma, jejich pojetí by se nelišilo. Situace se logicky opakovala na vysoké škole. Opět jsem se zařadila mezi začátečníky. Notorické začátečníky. Jak jsem mohla, tak jsem se z přednášek a cvičení omluvila. Výsledek je ten, že se v němčině nedomluvím.

Vždycky jsem se obdivovala všem, kteří si sedli k papíru a zfleku namalovali koně, opici, Eifelovku, čmeláka nebo květ růže. Moje akverely? Barvy se rozpily, věci ztratily pevné obrysy, a ačkoliv se podobné obrazy prodávají za horentní sumy, ty mé nikdo nikdy neobjevil. Smířila jsem se se skutečností, že moje výtvarné umění mě životem provázet nebude. Chybí mi to nejdůležitější - talent.

Můj otec rád a hodně fotografoval. Občas mě vzal s sebou, ale flexaretu z ruky nepustil. Nějak mi to nevadilo, protože jsem se těšila do temné komory. Fascinovala mě práce s fotografickým papírem, brzy jsem se naučila míchat vývojku i ustalovač, s kleštěmi jsem pracovala bravurně a leštička se mi stala mlčenlivou kamarádkou. Ještě teď si vybavuji pocity, když se na papíru v misce začaly objevovat stíny přecházející do konkrétního vyfoceného předmětu. Jenže rodiče se rozvedli a fotoaparát i fotokomora odešly s otcem.

Téměř čtyřicet let poté jsem po krátkou dobu pracovala v okresních novinách. Vyfasovala jsem malý foťáček na kinofilm, dostala doporučení, že mám vyfotit všechno, co bude zajímavé a se vzpomínkami na dětství šla do terénu. Při jedné cestě do kanceláře jsem se nachomýtla ke karambolu - na křižovatce se srazila dvě auta. Od místa střetu jsem stála asi 200 metrů; vědoma si pokynů šéfa jsem vytáhla foťák a fotila jako zběsilá. Film jsem vyvolala, vyrobila fotky a s trochou obav jsem předložila šéfovi: "Vy asi hodně koukáte na detektivky, co, milá kolegyně," utrousil šéf po shlédnutí mých snímků a dodal: "Vy jste fotila z velké dálky a spoušť jste mačkala jako kdyby vám šlo o život. Jako ti reportéři ve filmech." Měl pravdu, postavy na snímcích se daly zaměnit za blechy, dominantní a nic neříkající byla prázdná silnice. A že se někde v dáli pomačkala dvě auta, k tomu by musel být napsaný podrobný komentář. Foťák putoval ke kolegovi, který vždy přinesl fotky čitelné, publikovatelné, obsahově nezaměnitelné.

Dnes mám foťák digitální, a to, že moje fotky nikdy nebudou zdobit stěny výstavních síní nebo obývacích pokojů, mě neodrazuje od hledání zajímavých zákoutí, budov, stromů, hladin řek. Temná komora je dávno za mnou, dnes v počítači smažu všechno, co se nepovedlo. Tak, jak jsem rezignovala na němčinu a výtvarné nenadání, o to více a stále a znova a znova se pletu do umění fotografů. Tedy, abych je neurazila, s uměním v mém podání to nemá co společného. Jen s pocitem vlastního potěšení a příležitostných pochval z úst mých rodinných příslušníků. S přibývajícími léty jsem tuto špatně zvádnutou činnost povýšila na zálibu.

Apropo - místo němčiny se teď na stará kolena pokouším proniknout pod povrch angličtině. Moc mi to nejde, přesto se tímto jazykem dorozumím lépe. Takže zatím ho nezařadím na seznam nevládnutých činností.

tráva

Suchá tráva na hladině rybníka

Jak jsem se celý život snažila něco se naučit, a nepodařilo se

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více