Věnováno všem rodinám, které v tyto dny jsou třeba ve stejné situaci, jako kdysi ta naše – myslím i na ně a držím jim palce.

To bylo někdy začátkem prosince roku 1964, chodil jsem do osmičky, naši maminku odvezli rychlou záchrankou do Vinohradské nemocnice. Stalo se jí to mezi „prackama“ - rozuměj pracnami, které pekla už na Vánoce, my jim tak říkali. Začala se klepat jako sulc a nakonec zkolabovala. Pak se z toho vyvinulo onemocnění slinivky a bylo to prý skoro beznadějné, mohla jí pomoci jen nějaká průkopnická operace, ale tu dělali na ní tehdy poprvé.

My jsme se k tomu upnuli a modlili se, aby se to podařilo. V té době jsem dostal ve škole několik špatných známek, nebyl jsem se schopen na nic vůbec soustředit – byli jsme všichni v rodině na tom stejně – ale život je krutý a „majzne vás po palici“ i když je vám nejhůř nebo snad právě proto.

Když to zázračně vyšlo, operace se zdařila, tak jsme ve svých nárocích šli i výš, takoví jsou všichni lidé, a přáli jsme si, aby s námi byla maminka už 24. u stromečku. Pak ale nastaly komplikace, rána se zanítila, maminka měla vysoké horečky a několikrát ji oživovali. Nakonec se ze všeho vylízala, byla jí tedy ale odstraněna slinivka a měla tak pooperační cukrovku – musela si doživotně píchat inzulin a začínala tehdy v době, kdy nebyly domácí měřiče cukru v krvi (tedy měla i hypoglykémie) a ani inzulínová pera, ale jen tlusté injekční stříkačky, které si doma vyvařovala v kastrůlku na plotně, stejně jako když si děláte vedle vajíčka na hniličko. Dneska donesou i feťákovi asistenti jednorázové stříkačky až k němu pod most. Poměry se rozhodně zlepšily. :)

Z nemocnice ji propustili domů vyhublou na kost tehdy někdy až v době, kdy už vlály prapory na oslavu májových dnů a pro nás tedy i na její slavné, ale skromné přivítání doma. Udělali jsme si i takový dodatečný Štědrý večer, ten pravý jsme neslavili, jen si každý tehdy zalezl do koutečku nebo pod peřinu a modlil se za její uzdravení a plakal. Ozdobili jsme fíkus, protože ten smrček, co byl až do konce února naležato za oknem na parapetu, jsem nakonec musel vyhodit, byl už nezpůsobilý.

A tehdy bylo první známkou maminčina uzdravování to, že z postele zaměřila svůj zrak pod malý stolek a zkritizovala nás, že jsme tam nechali prach.

Udělali jsme si i kapra a bramborový salát a jediný a ten nejcennější dárek všech dob, byla samotná maminka, která pak přežila ještě několik operací a byla tady s námi v plné mentální síle, jako naše pokladnice vzpomínek a vědomostí až do svých 85 let.

Z toho plyne poučení, že si člověk může udělat „Vánoce“ kdykoli, že dárky ani nemusí být, že stačí, že jsme a že se máme rádi a pak jsme jeden pro druhého tím nejcennějším dárkem na celém světě.