Určitě se to stalo i vám. Zvesela si jdete životem a ouha. Narazíte na zapšklého člověka. Koho tím myslím? Lidi nepříjemné, nepřející, zahořklé, karatelské a nepřátelské. Zkrátka nerudy. Na toto téma uveřejnil V. Pišl na portálu Psychologie.cz článek "Naštvaní na svět". A čtení je to zajímavé!

Jedna věc je, že zapšklost může podle autora plynout z poruch mozku, které doprovází stárnutí. Může mít původ i v pocitu bezmoci, která doprovází úbytek sil, finančních možností i poklesu společenského postavení. Já dodávám, že zapšklounů je stejně dost i bez toho. A navíc  i mezi mladšími.

Z podrobného rozboru V. Pišla zkusím vytáhnout to (podle mě) nejužitečnější: Zapšklost je formou určitého vidění světa. Zapškloun má dojem, že svět nefunguje, jak má. Rozumí se: svět nefunguje, jak si zapškloun přeje! Proto je naštvaný a smutný. Může se to třeba týkat byrokracie, nedokonalosti sociálního státu nebo třeba špatné dopravní sítě, koronaviru a všech s tím spojených opatření. V. Pišl připomíná, že z psychologického hlediska jde pořád jen o starou známou "poloplnou a poloprázdnou sklenici". Zapškloun vidí tu poloprázdnou. Nad tou pláče. Poloplnou nevidí. A proto se z ní nemůže radovat.

A jaký protilék V. Pišl ordinuje?

Jednak si musíme uvědomit, že "poloprázdných sklenic" a s tím spojené zapšklosti se zbavíme jen, když jsme ochotni se jí zbavit. Že to závisí jen a jen na nás. Co to jsou ty "poloprázdné sklenice"? Jsou to všechna dětinská, narcistická přesvědčení, že zrovna my víme, jak by svět měl fungovat. A s tím spojená neochota přijmout jiné názory.

Jak to V.Pišl myslí?

Jde o to pochopit, že za našimi zapšklými názory nestojí jen poznání, ale i široká paleta jiné motivace. Potřeba jedinečnosti nebo chuť cítit se chytrý a kompetentní. Někdy to, že jde prostě o názor někoho, koho nemám rád. Nebo snaha svádět vinu na druhé. Když připustíme, že naše zapšklá představa, že máme pravdu zrovna my, je narcistickým bludem, připustíme svoji omylnost. A právě to je lék proti zapšklosti!

Pochopení vlastní omylnosti nás osvobozuje od utrpení spojeného s iluzí vlastní nadřazenosti. Ta nám totiž našeptává, že svět není tak dobrý, jak by mohl – a tedy měl! – být!

A k tomu je už jen krůček k dalšímu pochopení poloplné sklenice:  pokud svět  neodpovídá mým představám, má to zřejmě důvod, ať už ho chápu, nebo ne.  A nepříjemné věci se nedějí svévolně, nedějí se proto, aby mi bylo křivděno, abych měl vztek atd. V. Pišl k tomu v článku uzavírá: "Svět ani společnost nejsou projektem postaveným za nějakým účelem, takže se těžko můžeme zlobit, že neodpovídají našim představám. Svět je zkrátka takový, jaký je – a pokud se zbavíme falešného pocitu vlastní nadřazenosti, můžeme přijmout nedokonalosti státu a společnosti se stejnou samozřejmostí, s jakou přijímáme gravitaci, střídání dne a noci nebo smrtelnost všeho živého. A přestat prožívat vztek a zoufalství."

Souhlasíte, že takový výsledek je snadnější přijmout?

--- 

Zdroj: https://psychologie.cz/nastvani-na-svet/