Smrt může být žůžo. Toto říkal před dvaceti lety Vlastimil Brodský

Když se oblíbený herec rozhodl skoncovat se životem, pro jeho fanoušky to byl šok. Pro lidi, kteří ho znali zblízka, ne. Stalo se to před dvaceti lety, 20. dubna 2002.

Napsal dopisy svým blízkým. Například kamarádce a herecké parťačce Stelle Zázvorkové a rozhlasovému režisérovi Karlu Weinlichovi. Ti si pak vyčítali, že nepoznali, k čemu se chystá. Že jeho sebevraždě nezabránili. Jenže, když se někdo k takovému kroku rozhodne a udělá ho způsobem, jaký zvolil on, nejde o snahu na sebe upozornit, o volání o pomoc, ale o jasně promyšlený čin. Vlastimil Brodský prostě chtěl skončit se životem v době, kdy o sobě byl ještě schopen sám rozhodovat, a tak to udělal.

Někdo to bere jako selhání, někdo jako hrdinství. Pravdou však je, že odešel z tohoto světa přesně tak, jak to považoval za správné.

Zastřelil se na své chlalupě ve Slunečné, v místě, kde to měl rád. Večer před tím byl s přáteli v hospůdce. Necítil se prý dobře. Pokaždé ho jakékoli zdravotní obtíže znejistěly, rozhodily. Nesnášel bezmoc, formu stáří, která přináší nutnost být závislý na pomoci druhých.

„Když jsem ho na chalupě navštívil, měl tam pistoli. Říkal, že ji má pro případ, kdyby přišel zloděj,“ vyprávěl jeho kamarád, rozhlasový režisér Karel Weinlich. 20. dubna 2022 s ním měl jít do rozhlasu, měli v plánu živé vysílání, ale Vlastimil Brodský mu volal, že mu není dobře. „Chtěl, abych přijel za ním na chalupu, ale já jsem to neudělal. Pak jsem si to dlouho vyčítal. Prostě se mi tam tehdy nechtělo,“ řekl Karel Weinlich a tuto událost popsal i ve své vzpomínkové knize. Pak mu za pár dnů přišel od Brodského dopis, ve kterém se mu herec omlouval, že mu nepopřál k narozeninám. To už režisér ale věděl, že jeho přítel není na světě. S odstupem tomu psaní říká dopis ze záhrobí.

Také herečka Stella Zázvorková si vyčítala, že nepoznala, k čemu se její dobrý kamarád chystá. Tvrdila, že bylo chybou to, že se s Brodským vypravili navštívit kolegu Miroslava Horníčka. Ten ležel v nemocnici a byl na tom velmi špatně. Vlastimila Brodského prý naprosto zdrtilo, když viděl, jak se tento šarmantní muž proslulý svým inteligentním humorem změnil. „Měla jsem možná odhadnout, že pohled na něj neunese,“ říkala pak Stella Zázvorková v rozhovorech.

Brodského blízcí si zpětně uvědomili, že se po návštěvě kolegy a přítele Horníčka změnil. Zesmutněl, stranil se společnosti. Jenže tomu tehdy málokdo věnoval pozornost, stejně jako tomu, že už dříve říkal, že by nikdy nechtěl být odkázán na pomoc jiných, bezmocný, těžce nemocný.

Stella Zázvorková od Vlastimila Brodského dostala dopis dříve než režisér Weinlich. I jí se omlouval, že nepřišel na oslavu jejích narozenin. Přiznal se jí, že není v jeho silách chodit do společnosti. Později došla k závěru, že se s ní tím dopisem loučil.

Vlastimila Brodského našel na chalupě mrtvého jeho blízký kamarád, který mu dělal řidiče a v té době tam s ním pobýval. Herec se zastřelil, když dotyčný zašel na nákup.

To, že se rozhodl sám ukončit svůj život, většinu lidí šokovalo. Pro mnohé je to nepřijatelný krok. Jenže on velmi dobře věděl, že vše podstatné už měl za sebou. Užil si krásné role, spoustu zábavy, slávu, obdiv, společnost chytrých, inteligentních lidí. V myslích a srdcích diváků stejně zůstane navždy. Mnozí si nyní říkají, že není možné, jak rychle uplynul čas od chvíle, kdy se tu šokující zprávu dozvěděli. Ale všichni, kteří dodnes považují jeho krok za nepochopitelný, by měli znát jednu z jeho vět, která se dostala mezi citáty uváděné u jeho jména. Říkal: „Smrt sama o sobě může být žůžo. Nepříjemné je to, co jí předchází – umírání.

Vlastimil Brodský se narodil v roce 1920 v Hrušově nad Odrou (dnes součástí Ostravy). V prosinci roku 1939 složil zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40. Po několika štacích na menších pražských scénách přešel do Divadla na Vinohradech, kde setrval až do roku 1990. V postavách, které ztvárnil, objevoval lidskou obyčejnost, své postavy vystihoval poetickou zkratkou, jeho komika byla označována za neobyčejně lidskou. Býval charakterizován jako typ herce tragikomického. Od roku 1946 se objevoval pravidelně ve filmu. Spolupracoval např. s Otakarem Vávrou, Martinem Fričem a našel společný umělecký pohled se Zdeňkem Podskalským, v jehož několika filmech se později objevil. Jako jediný český herec získal cenu Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd za roli v německém filmu Jakub lhář, zápornou postavu si zahrál i v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky. V roce 2002 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Babí léto.
Zdroj: Wikipedie

Smrt může být žůžo. Toto říkal před dvaceti lety Vlastimil Brodský

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více