Můj muž se od určité doby stal dědkem. Nevím, kdy přesně se to stalo, asi tak nějak po padesátce, ale já to zpočátku nevnímala. Šlo to pomalu. Všímala jsem si pak čím dál víc, že mu nevadí tričko s mastným flekem, mikina, která páchne, neostříhané chlupy trčící z nosu, břicho zvětšující se do podoby těhotenství. Většinu času koukal na sporty nebo do počítače, jednou týdně zajel na obrovský nákup a přivezl většinu věcí, které já nejím. Takže jsem si v lednici vymezila svůj regál, tam mám svoje, jemu jsem vařila z toho jeho. Moc jsme nemluvili. On má svou malou firmu, je řemeslník, práce má dost, tak chápu, že doma chce klid, že je unavený. Jen jsem časem začala čím dál více závidět lidem, o kterých jsem četla, že našli novou lásku, že cestují, že chodí do společnosti.

Uvědomila jsem si, že jsem se přestala smát. I dcera, která už u nás dávno nebydlí, se mě při návštěvě zeptala, jestli je vše v pořádku, že jí už delší dobu připadám smutná, unavená. Ptala se, jestli nejsem nemocná.

A já dostala strach, že se u mě fakt nějaká psychická porucha rozvíjí. Budila jsem se nervózní, naštvaná, usínala jsem jedině po pár sklenkách vína a ráno mě bolela hlava.

Asi je jasné, co se dělo dál. Na některé seznamky jsem se přihlásila. Začala jsem si čile psát s několika muži. Zpočátku se zdáli zábavní, vtipní, ale asi mi už stačilo málo. Ale nechtěla jsem nic dělat za manželovými zády, tak jsem mu to řekla. Myslím, že to nějak nepochopil. Díval se na mě divně a pak řekl něco ve smyslu, že dnes blbne na internetu kdekdo. To mě urazilo. Dal tím najevo, že o mě nestojí. V afektu jsem mu řekla, že už se necítím být jeho ženou, že se ke mně chová jako k cizí a tak že začnu žít svůj život. Mlčel.

Odstěhovala jsem se v našem domku do přízemí, kde jsme měli volný pokoj po dceři a nevyužívanou koupelnu a toaletu. Už jsem ho ani nechtěla potkávat, tak jsem si tam koupila i vlastní lednici a televizi. Žili jsme několik měsíců jako dva cizí lidé v baráku o dvou patrech a potkávali se náhodou. Řekli jsme si vždy ahoj a pak už nic.

Dcera nechápala. Zpočátku z toho měla legraci, pak řekla, že je jí nás líto.

Nevím, co jsem čekala, nic jsem neplánovala. Ale opravdu jsem doufala, že přijede princ na bílém koni a odveze mě do svého zámku. Že nic nebudu po manželovi chtít, že se nebudeme hádat, co komu patří, komu patří barák, že prostě na dálku podepíšeme rozvodové papíry, řekneme si, že zůstaneme přáteli a já začnu nový krásný život.

Samozřejmě, že nebylo s kým.

Absolvovala jsem několik schůzek. Jedna byla horší než druhá. Jeden muž se hned vyptával, jak žiju, jaký mám majetek. Z dalšího vylezlo, že se chce co nejdříve přistěhovat a jedna známá mě upozornila, že ho zná a ví, že má dluhy. Další byl vdovec a mluvil jen o své bývalé ženě. Jiný vypadal přesně jako můj muž a nemluvil vůbec. Jen seděl a pil pivo. Zkrátím to. Byli ještě horší než můj manžel.

Prostě jsem neměla štěstí. Znám ženy, které v šedesáti někoho potkaly a jsou spokojené. Já ne. Myslím, že v našem věku je to už opravdu velká náhoda, štěstí, výhra v loterii. Než být s někým jen tak, tak to radši nic. Nechtěla jsem vlastně něco budovat, zkoušet, já byla tak naivní, že jsem myslela, že se na první schůzce zamiluju, že poznám někoho, kdo je mi souzený, abychom prožili pěkný zbytek života.

Propadla jsem podivnému zoufalství. Začala jsem se cítit špatně fyzicky. Lékařka mi předepsala antidepresiva. Dala jsem si na ně moje oblíbené víno a skončila jsem v nemocnici. Manžel tam za mnou přišel. Přinesl mi noční košili, kosmetiku, knížky.

Když jsem se vrátila domů, zase jsem se usadila v mém přízemním bytě. Žijeme tak jako dříve, tedy každý zvlášť. Manžel nechodí na zahradu, tak se vlastně nevídáme. Dcera říká, že takto žít nejde, ale my jsme si asi zvykli. Nedávno jsem upekla koláč a manžela pozvala. Poseděli jsme u kafe, koláč mu chutnal. Pak řekl ahoj a zase zalezl nahoru.

Asi jsem to všechno zkazila. Nebo to zkazil on? Je strašné žít s pocitem, že jste s někým, kdo o vás nestojí. Dcera říká, že muž o mě stojí, že to je neumí dát najevo, že s ním mluvila a že on pořád opakuje, že jsem se zbláznila.

On byl v modelu našeho manželství spokojený. Ke štěstí mu stačí pohoda, klid, mlčení. Já chci od života víc. Ale začala jsem pochybovat, že něco víc dostanu. Nevím, jestli jsem si život zkazila, ale rozhodně jsem ho nevylepšila. A je mi jasné, že mnoho lidí řekne, že nevím co chci, že si nevážím klidného běžného života. Kamarádka mi to tak řekla. Možná má pravdu. Ale možná se podobně jako já cítí více žen. Nemilované, nechválené, tak trochu v pasti.

(Pozn. redakce - jméno pisatelky je na její přání změněno.)