Doteky Berounky

Stejně jako většina lidí mám i já svá oblíbená místa, na která se ráda vracím. Vznikla si tak nějak sama od sebe v průběhu mého života. Většinou jsou spojená s nějakým příjemným zážitkem, nebo třeba i jen s obyčejným pocitem klidu a pohody.

Během života se výčet mých oblíbených míst pod vlivem nejrůznějších událostí samozřejmě mění. Dnes už třeba nepatří k mým nejoblíbenějším místům park, kam jsem v sedmnácti chodívala randit. A nejen proto, že ho mám dost z ruky. Ale ani ve svém věku se nebráním objevování nových míst, protože stále doufám, že se mohou stát mými oblíbenými.

Minulý víkend jsem trávila u mladšího syna, který se před rokem natrvalo přesídlil do obce západně od Prahy. Srdce mi poskočilo radostí, když mi navrhl, že mě vezme na svou oblíbenou procházku do míst, která si objevil, když se sem přestěhoval. Vida, i on má svá oblíbená místa! Překousla jsem, že se tam musíme trochu přiblížit autem. Po pár minutách jízdy jsme v dálce spatřili město Beroun, ale zastavili jsme na malém parkovišti na levém břehu řeky Berounky ještě kus městem. Vydali jsme se po cyklostezce, která vede v těchto místech po levém břehu řeky Berounky a jmenuje se Po stopách Českých králů. Patrně proto, že míří přes Srbsko až na Karlštejn.

Cyklostezka s názvem Po stopách Českých králů v údolí Berounky (takhle se mračilo při zpáteční cestě).

I když bylo sobotní odpoledne, cyklistů na stezce příliš nebylo. Sem tam se objevil jedinec na in-linech, občas nás míjela rodina na kolech. U rodin jsme si všimli zajímavého jevu - předškolní děti šlapaly na kolech mnohem radostněji, než děti starší. Ale kvůli sledování nálady malých cyklistů jsme zde nebyli. Uvědomila jsem si, že poprvé v životě vidím řeku Berounku naživo a pěkně zblízka. Až dosud jsem si znala pouze z okénka vlaku, kterým jsem kolem ní párkrát za svůj život projela. A vždycky jsem si při letmém pohledu na ni pomyslela, že by stálo za to ji navštívit osobně. Připadala mi přes okénko vlaku tak romantická! I ono sobotní odpoledne se krásně třpytila v letním slunci a vinula se údolím. Odkrytý kamenitý pás u břehů však signalizoval, jak mnoho v letošním horkém létě vyschla. I přesto tady probíhala jakási soutěž rybářů. Vytušili jsme to podle jejich pravidelného rozmístění na obou březích řeky a hlavně z incidentu, který vznikl rybáři a skupinou dětí, které měly snahu se v řece osvěžit.

Berounka líně směřující do kaňonu mezi skalami.

V údolí na levém břehu Berounky se rozkládala malá plošina a na ní kupodivu krásná svěží a zelená louka. Chvíli jsme dumali, jak je to v tomto horkém létě možné, když všechny ostatní louky široko daleko mají žlutou polosuchou trávu. Napadlo nás, že je to louka, o kterou někdo pečuje. Byla evidentně letos minimálně jednou posečená, patrně patřila k velké zemědělské usedlosti ve stráni. Nebo si zachovala svou svěžest proto, že do hlubokého údolí nepraží slunce po celý den. Údolí se začínalo postupně zužovat a napravo přes řeku se objevily Tetínské skály. V této chvíli bych se nejradši teleportovala tam nahoru do Tetína, abych se podívala na řeku a do kraje pěkně z výšky. Bude to určitě kouzelný výhled! Ale člověk nemůže mít všechno hned. Snad se do Tetína dostanu někdy příště…

Tetínské skály. Kéž by se mohla teď ocitnout tam nahoře!

Za ohybem řeky se skály začaly objevovat i na levém břehu. Nejdříve docela nenápadně a v zajetí všudypřítomné zeleně. Pak se na nás vykoukl skalní masiv, kterému se tu pro jeho typický tvar říká Matterhorn. Za ním se vynořil již neprovozovaný lom Alkazar. Lom se původně jmenoval Hostim I. podle nedaleké obce, název Alkazar mu dali mnohem později romantičtí trampové. A tato libozvučná předzdívka se nakonec tak vžila, že se na přelomu 20. a 21. století dostala do oficiálních materiálů a map. Tento vápencový etážový lom pochází stejně jako nedaleké lomy Amerika z první poloviny 20. století. Těžbu zde zahájily Královodvorské železárny v roce 1908. S dalšími lomy ho spojovala dráha o rozchodu 600 mm, na které jezdily vagóny tažené lokomotivami. V roce 1940 nacisté těžbu v lomu zastavili. Plánovali zde zahájit výstavbu podzemní továrny na výrobu leteckých motorů Avia. Tyto plány však nestihli realizovat.

Přibližujeme se ke skalám na levém břehu, v pozadí vykukuje český Matterhorn.

Po válce už těžba vápence v lomu obnovena nebyla, ale později bylo v jedné ze štol na první etáži vybudováno úložiště radioaktivního odpadu. Údaje o ukončení činnosti úložistě se liší, uvádí se rok 1964, ale k definitivnímu zabezpečení štoly došlo až v roce 1997. Lom byl hojně využíván trampy, vodáky i horolezci amatéry. V roce 2012 zde Český horolezecký zřídil venkovní horolezecký park. Na skalních stěnách jsou umístěny jistící prostředky pro horolezce. Odhaduje se, že v lomu je k dispozici až 200 lezeckých cest různé obtížnosti. Lezecký park je zaměŕený i na rodiny s dětmi, jeho součástí je řada détských prolézaček a atrakcí rozvíjejích fyzickou zdatnost dětí. K dispozici je i prostor pro ohniště, lavice a stůl. Lom je také oblíbeným místem filmařů, natáčel se zde třeba film Lotrando a Zubejda či Svatební cesta do Jiljí, v poslední době britský historický seriál Britania.

Lom Alkazar.

Místní Matternhorn je navštěvován nejen horolezci, ale i vodáky a trampy.

Skály v lomu mě fascinují, i když vím, že na ně nikdy nepolezu. Nebo až v dalším životě.

Ani zkoumat místní štoly určitě nebudu. Vadí mi nejen pomyšlení na radioaktivní odpad tam kdesi ukrytý, ale jsem i trochu klaustrofobik.

Ze všeho nejradši si tady fotím zajímavé přírodní scenérie. Nedivím se, že toto místo využívají i filmaři.

Kousek za lomem je příležitost je občerstvit a přitom si rozmyslet se rozmyslet, kudy pokračovat na rozcestí dál. My jsme přešli můstek přes potok Loděnice a pokračovali dál podle řeky Berounky směrem na Srbsko. Po levé stěně jsme míjeli další skály (mají mimochodem poetická ženská jména), napravo jsme sledovali provoz na Berounce. Až do Srbska jsme nedošli, zapovídali jsme se na jedné lavičce s výhledem na řeku. Po dlouhé době jsem zase měla příležitost si se synem popovídat. V klidu, v pohodě, z očí do očí. Neřešili jsme nic závažného, prostě jsme si jen povidali o svých životech, zážitcích, přáních a plánech. Z příjemného rozhovoru nás nakonec vyrušil velký černý mrak s přislibem deště. Rychle jsme přehodnotili své další plány a nakonec jsme se rozhodli, že se vydáme stejnou cestou podél řeky zpět.

Letní sobotní odpoledne na Berounce.

Součástí naší zpáteční cesty bylo i jedno synovo drobné přiznání. Svěřil se, že lom Alkazar znal už dřív. Během studia v Praze si sem někdy s bráchou a s kamarády zajeli protáhnout tělo na skalách. Tehdy to bylo jen divoké lezení bez jakékoliv podpory. Ale mně matce samozřejmě takové věci neříkali, abych se o ně nestrachovala. V mých mateřských očích je totiž horolezectví nebezpečný sport. Sice nevyvádím jako maminka ve firmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ale stejně mám obavy. I proto, že k tomuto sportu mají vztah oba synové, ten starší dokonce ke skále občas přikládá obě své děti. A ty lezou po skalách také s nadšením.

Loučím se se skalami posledním pohledem na Matterhorn.

Doma v klidu jsem si celou oblast znovu prohlédla na mapě a zjistila jsem, že kromě Tetína je tu řada dalších zajímavých mist, které ještě neznám a určitě by stálo za to je navštívit. Ráda bych se podívala třeba do Svatého Jana pod skalou. Prý je to magické místo s mnoha zajímavostmi. Tak třeba nékdy příště...

Napsáno s využitím informací na wikipedii, www.berounsko.net, www.mapy.cz.

Doteky Berounky

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více