Tato příhoda se stala na horách, a i když bobři s nimi úplně nesouvisí, ten náš je výjimkou.

S rodinou podnikáme výlety po Krkonoších v různých ročních dobách. O prázdninách se mohou více zúčastnit i děti. Dnešnímu třeťákovi byly tehdy dva roky, když jsme se rozhodli pro výlet na Sněžku. Sraz byl na parkovišti v Peci pod Sněžkou, u lanovky, kterou jsme vyjeli na Růžovou horu a dále pokračovali pěšky. Vnouček se nesl u dcery na zádech. Na Sněžce jsme si odpočinuli, pokochali se pěknými výhledy a po svačině se vrátili stejnou cestou zpět.

V Peci jsme se odměnili zmrzlinou a spokojeni i trochu unaveni jsme začali nakládat batohy do aut. Tři děti a pět dospělých se chystalo k návratu na chatu. U dcery v autě seděl spokojeně za volantem náš malý vnuk. ,,Tohle není dobře,“ řekla jsem, když jsem zahlédla klíče v zapalování. Dcera však nechtěla malému odepřít radost. Vrčel si tam a řídil. Nic by se nestalo, kdyby po naložení posledního batohu její muž nezvedl rychle ruku a nezabouchl kufr. Dcera sice vykřikla: ,,Nezavírej,“ jenže on jí neslyšel. V zámcích to cvaklo. Co teď, dítě zůstalo zamčené v autě.

Následovala hodně dlouhá doba gestikulace a přemlouvání, aby vnuk zmáčkl příslušný knoflíček. Neodemkl, slyšel, ale nerozuměl, spokojeně se vrtěl, usmíval a řídil. Najednou mu začalo být divné, že nikdo nenastupuje a všichni na něj koukají zvenku.

Starším dětem bylo do breku, odvedla jsem je k Úpě, hrály si na kamenech. Druhý děda rozhodl - není nač čekat, musí se zavolat hasiči. První přijela policie, pak hasiči. Posádka vyskákala k zásahu, situaci měli nacvičenou. Všichni se schovali pod úroveň okének, jen u řidiče začal pochodovat za okénkem bobr. Jakmile vnuk obrátil pozornost k plyšové hračce, hasiči v bílých přilbách a s kladívkem začali pracovat vzadu. Dovnitř se ze zalepeného okénka vysypala trocha střepů a otevřely se dveře.

První děda vzal zachráněného vnuka k říčce: ,,S čím si to tam ti sourozenci hrají?“ Hodili si s nimi taky pár kamenů, zatímco na parkovišti proběhlo děkování a odjezd jednotky.

Vždy, když se chystám odnést nějaké hračky po dětech do kontejneru charity a konzultuji to po telefonu, slyším: ,,Toho bobra mi nech, dostal jsem ho od hasičů.“ Já bych ho stejně neodnesla.

Nejrůznějších příběhů má každá rodina na tisíce, ale nejraději vzpomínáme na ty veselé nebo alespoň na ty se šťastným koncem.