Když jsem chtěl odejít z televize do pojišťovny, tak abych se seznámil s prostředím a byl při nástupu pak jistější, tak jsem se šel inkognito s bráchou podívat v předstihu na tu budovu - tedy na dvě - čtyři budovy vzájemně propojené ve Spálené ulici v Praze. Jarda tam pracoval už dva roky ve výpočetním dtředisku a z dálky mi na obědě dokonce ukázal mého budoucího vedoucího. Ve III. patře byla hovorna, kde jsme se rozloučili a já měl jen sjet pak dolů výtahem a jít na Florenc, kde jsem měl spicha s mou budoucí manželkou a pelášit domů. 

Zapomněl jsem říct, že jsem si nesl nově zakoupené stereo rádio z Tuzexu - tedy krabici o rozměru asi 70x60x40cm. U výtahu stála paní ve středním věku, výtah hned přijel, my nastoupili a jen jsme ujeli asi dva metry, tak se výtah zastavil a zhasnul a já viděl, že zhaslo i světlo na chodbách. Využil jsem toho k seznámení a z legrace jsem té paní řekl: "Nechcete si sednout, možná tady spolu strávíme víkend?" A ukázal jsem na tu bednu s tím rádiem. Ona se pokusila jen o kyselý úsměv, tak jsem zmlknul a sedl si na tu krabici sám a aby neměla nejmenší podezření, že ji budu dále otravovat, tak jsem dokonce zavřel oči, opřel se o stěnu výtahu a čekal.

Po chvíli jsem oči otevřel, protože jsem už opravdu usínal. Dneska by každý vytáhl mobil a serfoval po internetu nebo hrál nějaké hry, tehdá jsem si jen vyhrnul rukáv a  čuměl na hodinky - tedy už svítící a digitální a sledoval jak ten čas běží. To ticho, které jsem si plnými doušky v té potemělé kabince užíval bylo tím pověstným tichem před bouří.

Z ničeho nic se ta paní začala ošívat a přešlapovat na místě, což kabinkou mlátilo sem a tam. To jsme tam nebyli déle, než deset minut. Tak jí povídám: "Nechce si opravdu sednout na tu krabici, já si sednu na zem?" Ona jen sykla jako bych šlápl jedovaté hadici na ocas a otočila se zády. Říkám si pro sebe a hned taky k ní: "Paní, možná se vám chce čůrat, já se otočím a vy se klidně vyčůrejte, nic se neděje, je to lidské a uleví se vám." V tu chvíli jsem byl rád, že já jsem se před chvíli vyčůral. Ona se ale rozjela a začala ječet a volat o pomoc, řvala: "Pomoc, ten chlap tu má bombu, pomoc - pomoc!"!!! To několirát opakovala - pak i s pláčem.Těch výtahů je v tom komplexu budov  asi osm a tím jsme se rázem dostali v důležitosti na první pořadí a po chvíli se v malé skulině mezi patry objevila hlava vrátného, který na nás svítil baterkou a chraplavým hlasem nám sdělil lakonicky: "Pomoc je už zavolána, nic se neděje, klídek"!

V tom sebou výtah trhnul o půl metru a my ztratili kontak s tou mluvící hlavou. Já jsem se tomu zasmál a povídám si jen tak pro sebe: "To už ten autobus v pětku nestihnu"! Na to žena na mne začala řvát: "To jste nějakej chlap, vy nás z toho nevytáhnete, když se na nás všichni vysrali a nechají nás tady chcípnout? Po chvíli pokračovala: "Víte, co jste - jste úpně neschopnej a línej chlap - co tu jen dřepí." Nevím ani dnes, jak bych se měl chovat k hysterické ženské ve výtahu. Tehdy jsem jen řekl, že bych mohl odklopit okénko ve stropě kabinky a vyšplaht se sám po lanoví do nejbližšího patra, nohou vykopnout pojistku na dveřích a přeskočit do patra, že jsem podobnou situaci viděl v jednom francouzském filmu, ale že jsem solidární a navíc ne zas tak silný, abych jí unesl na zádech a že tam s ní tedy zůstanu - že se tedy zachovám jako chlap - že jí neopustím. Na to jen odsekla: "Sprosťáku - mám jen 60 kilo!" Určitě si 10 ubrala - ale potěžkávat by se asi nenechala - tak jsem jí to odkejval. "Jo - jo - máte pravdu, tady v tom výtahu se všechno zkresluje". Dál pokračuji, jakobych tu urážku přeslechl - hlavně aby zase neřvala: "A že jsem slušný chlap, tak si s vámi zahraju třeba slovní kopanou - a máte  "výkop". Když jsem si všiml, že má v tašce nějaké letáčky, tak se jí snažím zabavit a zavtipkuji: "Nemáte tam náhodou nějaké pojištění, které by se hodilo pro naši situaci?". "A co myslíte, jaké by to mělo být pojištění?" - konečně se uklidnila. "No třeba proti nežádoucímu početí" - povídám úplně šeptem a očekávám další výbuch. Usmála se.

Pak zabliklo světlo ve výtahu a já zkusil stisknout tlačítko přízemí a za pět vteřin jsme byli v přízemí. Tam čekala policie, dva požárníci a dva saniťáci. Hned se vysvětlilo, že žádnou bombu nemám, že ta paní chtěla jen na nás upozornit, abychom se dostali ven. Přiznala se, že má problémy v těsných a uzavřených místnostech a dokonce mne pochválila, že jsem byl správný kliďas a nedovolil jí, aby se u ní rozvinul klaustrofobický záchvat. Dostala ale stejně nějakou injekci. No - a byl tam taky ten vedoucí hospodářské správy a investic - můj budoucí šéf. Tak jsem se mu představil a on na to řekl: "Martine, vašeho bráchu znám, jsem rád, že jsem poznal i vás a sám vidíte, že vás tu už potřebujeme - přijímací pohovor jste zvládnul s tou paní na jedničku, tak vás vítám do kolektivu a pro štěstí hoďte tady do té kašny pětikačku úhoři Pepíkovi. Štěstí jsem tam měl jak na dobrého vedoucího, tak i na práci, která mne bavila, a tak jsem nikdy té pětikačky nelitoval. https://www.milujuprahu.cz/uhor-pepik-zije-v-kasne-pojistovny-ve-spalene-ulici-uz-od-roku-1914-vzpominal-na-nej-i-jan-werich/