Leden - první z bratrů dvanácti,
usedl do křesla panovníka,
zdá se mi krutý,
kdekdo o něm říká.

On jen věrný svému jménu,
krajinu ledem pokrývá,
a k tomu přidá bílé menu,
když rukou sněžnou pokývá.

Je ještě mladý, vždyť narodil se právě,
co on tak ví o jaru či o zelené trávě.
Nebývá mnoho milován,
proto je teskně zadumán.

Okem ostřížím sleduje přírodu,
dohlíží, aby všude klidně spala,
pod sněžnou peřinou ji zas schová,
kdyby se odkopala. 

Umí i krásu rozdávat,
a tváře barví dočervena,
milencům ruce proplétá,
když je jim na ně zima.

Kdejakou kaluž pod led schová,
aby si děti mohly hrát,
i když se někdy krutě chová,
musíme ho tak brát.

Tak ledne,
panuj, vládni, na dni stárni,
ale buď k nám milostiv!