„Nevím, co se se synem stalo, dolehla na něj jakási krize čtyřicátníka. Odešel z dobře placeného místa manažera velké mezinárodní firmy a otevřel si hospodu. Že prý si chtěl splnit svůj sen. Do vybavení restaurace dal všechny úspory, a co bylo ještě horší, podnikání mu zabralo veškerý čas,“ začíná vyprávět paní Jana.

Její Mireček, jak mu stále říká, se pustil do podnikání v gastro oboru v té nejnevhodnější době. Brzy přišel covid, restauraci musel zavřít, nejlepší zaměstnanci mu odešli. Když pak zase mohl otevřít, spolehlivé kuchaře a číšníky už nenašel.

„Byl na place denně od rána do večera, děti ho vídaly jen ráno, než šly do školy a školky. Snacha byla dlouho trpělivá, jenže pak začal Mireček problémy řešit alkoholem, byl na ni hrubý, údajně později i na děti, takže snacha požádala o rozvod,“ říká potichu Jana.

Mireček se odstěhoval k matce, začal pít ještě více, což se posléze projevovalo na jeho zdraví, o slovo se přihlásila cukrovka a Janin syn začal mít vážné zdravotní potíže. Hospodu musel definitivně zavřít, jenže novou práci nenašel. Jeho dluhy se rozrůstaly – chyběly mu peníze na doplacení nájmu i mezd bývalých zaměstnanců. Pak přestal platit i na děti.

„Byla to jedna rána za druhou – zdravotní stav syna, pak jeho dluhy a následně především to, že snacha odmítla Mirečkovi dávat děti, na které neplatil. Její právník dokonce navrhl, abych výživné na děti z části hradila já. Musela jsem proto také vyhledat právní pomoc.

„V rodině existuje obecně zákonná vyživovací povinnost mezi předky a potomky. V případě, že ji nemohou plnit nejbližší příbuzní, může v určitých případech také soud rozhodnout tak, že vyživovací povinnost přejde na vzdálenější příbuzné, například prarodiče,“ potvrzuje JUDr. Simona Rašková z advokátní kanceláře Müller&Skalický.

Paní Jana byla ochotna se díky své příznivé majetkové situaci (dědictví po manželovi) na výživném pro vnuky podílet. „Vysvětlili jsme jí současně, že právo na styk s nezletilými se neodvíjí od placení výživného, zde samozřejmě neplatí obchodní rovina „něco za něco“. V zájmu nezletilých jsme se podíleli na přípravě dohody, kde se komplexně vyřešily všechny otázky spojené s péčí o děti a díky zapojení babičky také otázka výživného. Finanční zapojení babičky do výživného bylo stanoveno do doby, kdy se poměry změní, tedy až se otcova finanční situace stabilizuje a opět se ujme své vyživovací povinnosti,“ dodává advokátka Simona Rašková.

Paní Jana nakonec svoje vnoučata opět vidí. Peníze pro děti sama považuje za dobře investované. Přesto má před sebou ještě další nelehký úkol – přimět Mirečka, aby se znovu postavil na vlastní nohy, a mohl se, byť už ne pod jednou střechou, podílet na výchově svých synů.

"Možná se my, matky, chováme někdy iracionálně, kamarádka mi radila, abych se takto neangažovala, ale nešlo to, nemohla jsem jednat jinak. Nechtěla jsem ztratit vazbu na vnoučata. A taky pořád pevně doufám, že i syn se nakonec z problémů dostane," uchovává si naději paní Jana.

(Jména v článku byla redakcí změněna)