Někdy je lepší se odstřihnout úplně. Žít si svůj vlastní život.

Já ten článek vnímám jako vtipnou nadsázku a líbí se mi, jak je napsaný. O nevyžádané rady nikdo nestojí, ani my jsme o ně nestály, i když jsme jich v době, kdy jsme měly malé děti, dostávaly horem dolem víc než bylo zdrávo, zvláště od tchýně. Tak je fajn, že dnes už si to leckterá babička je schopná uvědomit a taky naše děti nám to umějí napřímo a často dost natvrdo říct. Au au, ale dobrý, že?

Mlčet a usmívat se, ale ne za každou cenu a už vůbec neprchat. A po provozních mrzutostech se umět usmířit a jít dál. Leccos mi bylo od starší generace nepříjemné, dnes jsem ráda, že to bylo. Taky poznávám, že jsem vůči nápadům babiček a dědečka uměla být taky pěkně protivná. I za tuhle zkušenost jsem ráda Od generačních rozdílů nás žádný internet nevysvobodí. Osobní vztahy, ve kterých se stále usmíváme, mohou znamenat odstup až nezdravý. Umět řict, co potřebuji, umět reagovat na potřebu druhého, umět říct promiň, umět omluvu přijmout, umět žit .

Hezký článek, mně se líbí. Přinejmenším nutí k zamyšlení, nic nepřikazuje. Měla jsem "štěstí", že mi do výchovy dcer nikdo nemluvil. Jim by se možná líbilo, kdyby to tak nebylo. Jedna babička byla daleko, druhá blíž, ale neměla zájem. Moje vnoučata vyrůstala s dědečkem, který se hodně staral a občas do výchovy také mluvil. Bohužel zemřel a zůstala jsem jen já, babička od druhého dědečka, který zemřel ještě dřív. Daleko, takže se teď vídáme, jen když mají nějaké větší volno a maminka je přiveze. U mně doma velím já. Většinou se přizpůsobí, někdy zase já. Je nám spolu dobře.

Maruško, zmíněný postoj, stejně jako Eva jsem také zastávala, ale od té doby uplynulo už dvacet čtyři let. Jediná jistota je, že vše se mění a já vnímám, že k lepšímu. Změnila jsem se i já, svoje nesmyslná striktní pravidla jsem zrušila a těší mě, že mám možnost, alespoň malou měrou, přispívat k rozvoji svých malých vnuček (1,5 a 6.5 let) ♥

Milá Jitko, v mnoha bodech s Tebou v přechozím příspěvku souhlasím. Tak jako já jsem vyrostla ve skromnosti, tak i moje děti. Dětství mých vnoučátek je už v něčem trošku jiné. Ale když je mám zde, tak vždy platilo a myslím si, že i nadále bude platit nejvíce moje pravidlo jaké píše i Evička M. - tady velím já.

Paní Radko, vzhledem k tomu, co jsem napsala níže, mě Váš příspěvek velmi potěšil. Moje děti měly štěstí, že jsem nedávala přednost penězům, případně neměla možnost věnovat se oboru plynoucímu z vysokoškolského studia. Díky skromnosti, na kterou jsem byla zvyklá z domova, jsem dětem umožnila ten přepych, že nemusely do jeslí, ani do školky. Samozřejmě jsem byla přesvědčená o tom, že jsem byla dokonalá matka, ale jen do té doby, než mě moje dávno dospělé děti vyvedly z omylu způsobem, jak ony samy vychovávají má vnoučata a nedopouštějí se chyb, které si až nyní uvědomuji. Vracejí se k přírodě a já věřím, že stále více lidí pochopí, že i krátkodobá odloučení od matky v prvních 4 - 5ti letech způsobuji na dětech nenapravitelné škody.

Zajímavý článek. Skutečně by mě zajímalo, kolik z těch, co tu diskutují a s článkem nekriticky souhlasí, během života nadšeně přebíralo a zvnitřňovalo nevyžádané rady od kohokoliv. Kolik z vás, když vám tchýně či tchán řekli, že děti vychováváte blbě, si poslušně sedlo, vyslechlo si kritiku a jak to máte dělat lépe a s hlubokým vděkem jste šli měnit to, co vám přišlo přirozené nebo pro vaše dítě vhodné. Kolik z vás do stáří oceňovalo, když vám kdokoliv z vašich známých mluvil do toho, jak věci děláte, a uděloval vám rady, na které jste se neptali. Čili zde bych obecně řekla: Přestaňte si stěžovat, že vaši potomci nepřijímají vaše nevyžádané rady, a spíše se naučte neudělovat rady lidem, kteří se vás na ně neptali. Mám pocit, že lidé s postupujícím věkem nabydou vědomí, že když nasbírali nějaké zkušenosti, všichni v jejich okolí mají povinnost jejich zkušenosti nekriticky přebírat, protože to, že si daní lidé něčím prošli, jim automaticky dává právo mluvit druhým do jejich života, kritizovat jejich volby a považovat svoje názory za jediné správné, protože v jejich životě to tak platilo. Bez ohledu na to, že každý jednotlivec je unikátní, jeho cesta je unikátní, jeho volby jsou jen jeho. Na druhou stranu, pokud se mezi vámi skutečně najdou tací, jako že zřejmě ano, co nekriticky přebírali zvyky svých rodičů či prarodičů, nevytvářeli si žádné vlastní názory na to, že věci lze možná dělat jinak, vidím v tom vlastně velký smutek. Chápu, že člověk si minulost často idealizuje, ale pokud bychom jako lidstvo takhle jednali obecně, budeme ještě v době kamenné. Protože by si každý mohl říct: tak, jak jsme zvyklí to dělat, je to to nejlepší a jediné správné, ergo, nebudeme se snažit rozšiřovat si obzory, stejně s tím nesouhlasíme, protože my to prostě děláme jinak, takže se to ani nebudeme snažit pochopit a budeme pokračovat v tom, na co jsme zvyklí. Při čtení tohoto článku a komentářů pod ním se musím pousmát, protože zde do puntíku vidím to, co je tu kritizováno, akorát o generaci výš. To, že jste vychovali děti, které nezemřely zaviněním špatné péče, vám dává patent na výchovu? Máte pocit, že když jste prošli rolí rodiče, je z vás expert, který ví vše nejlépe? Že když s vámi vaše děti mluví, zřejmě jste odvedli skvělou práci, není nutné nad tím nijak reflektovat, zkrátka to evidentně bylo všechno dobře, tak by se to stejným způsobem mělo dělat i dál? Mladí jsou hloupí, nezkušení, chtějí najít jiné způsoby – ono možná už tohle by vám mohlo říct, že „jak se to dělalo za starých časů“ nemusí být to jediné pravé ořechové, že možná vaše děti cítí, že ony to tak nechtějí – bez ohledu na dostupnost internetu, zkrátka s pocitem, že tohle se jim příčí a rády by našly jinou cestu. Což zase naopak neříká, že vaše způsoby jsou a priori špatně – znamená to jen, že věci lze dělat jinak. Kritizujete nedostatek pokory a ochoty přiznat chybu u mladých, zatímco celý tento článek spolu s komentáři ukazují na nedostatek pokory a neochotu přiznat chybu u starší generace. Docela ironické. Zajímavý mi tu také přijde následný rozpor: 1) Kritizujete, že současná generace je zahlcena informacemi o rodičovství a každý je samozvaný expert. A to je špatně. 2) Na druhou stranu – ve vaší generaci se o rodičovství, vývinu dítěte, traumatech apod. vědělo velice málo, lidé neměli informace o tom, že např. nějaké jejich jednání může být pro dítě škodlivé, výzkumy na toto téma byly velice sporadické, jen se dokola dělalo to, co dělali rodiče, před nimi zase jejich rodiče atd. atd. Zatímco bod 1 kritizujete jako nevhodný extrém, bod dva, ačkoliv je to víceméně nevhodný extrém z druhého pólu, vám přijde naprosto v pořádku? Neexistuje něco jako rovnováha? Celý tento článek bych shrnula takto: Pojďme kritizovat lidi z mladší generace, že nás neposlouchají, když jim mluvíme do života, ačkoliv jsme s největší pravděpodobností byli stejní, akorát jsme na to už zapomněli. Teď jsme staří a moudří a ostatní mají povinnost nás poslouchat, a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří ještě v životě uvidí, a my se pak jen ušklíbneme, že jsme jim to říkali, a pokud se zjistí, že jsme náhodou pravdu neměli, bude to skutečně jen výjimka a my stejně nepřiznáme, že věci lze dělat i jinak, protože my máme zkušenost a basta.

Velmi vtipný článek. "Nové myšlení" při výchově potomstva mnohde zakořenilo, ale zatím naštěstí nepřevažuje.

S vnooučaty nemám a nikdy jsem neměla problém. V případě potřeby jejich hlídání platí moje pravidlo - tady velím já. Jsem dokonce přesvědčena že díky tomu, že toto pravidlo respektují, jsou v mé společnosti daleko spokojenější. Nevynucují si nic , netrucují, v případě vztekání bych si dokázala rychle poradit. Ale nebylo třeba. Nyní když už jsou starší, zvláště patnáctilerý vnuk si rády chodí " pro rady" . Několikrát se stalo, že mne o názor i radu týkající se výchovy požádali jejich rodiče. Všichni máme opravdu hezký vztah. V žadném případě bych, kdyby to bylo na mně, " netancovala jak malé dítě píská" . V tom případě bych ze zachovala tak, jak zní poslední věta článku .

Článek na mne působí až depresivně. Asi bych tou správnou babičkou nebyl.

Až teď ve zralém věku skutecne plně chápu ty rozdílné názory mezi generacemi. Moje matka i tchýně byly zaměstnané a nehlídaly, ale nic jim nebránilo, aby do všeho mluvily. Podotýkám, že můj pracovní výkon v rodině se dvěma dětmi se naprosto nedal srovnat s výkonem mé dcery jedno dítě a snachy nula dětí. Já měla nakoupeno, upečeno, uvařeno, uklizeno, vypráno, vyžehleno. Bonus - velká zahrada a já jako na ní sám voják v poli. Zda to bylo správné? Jistěže ne. Dělala jsem to, protože mi nic jiného nezbývalo. Jestli jsem chodila do práce či byla na mateřské, je zcela vedlejší. A tak když mojí mladí, unavení z práce, mi dneska řeknou, proboha, co ty všechno stihneš, kde bereš energii, moudře mlčím. Mám trénink, jaký oni nezažili a nepochopí. Že ale do ničeho nemluvím, to oceňují. Jak jsem zjistila, nejenom mezi sebou, ale i před svými vrstevníky, kteří mají s rodiči spory...

Copak copak, asi tady byly něčí "zlaté" rady z dob, kdy se dětí zbavovalo od půl roku do jeslí a dával se jim cumel v medu, odmítnuty a autorka si teď vylévá zlost protože si dcera/snacha drze dovolila vymezit své osobní hranice? ta ukřivděnost a zahořklost z článku jen kape

Autorce chci poděkovat za úžasný a stoprocentně pravdivý příspěvek. Mlčet, kývat, přežít.

Ano, ano. Děťátko nemusí mít pevný řád. Chodit spát kdy on chce, třeba ve dvě v noci a spát do deseti. To mamince vyhovuje. Ve třech letech dítěte mamince připadá divné, že chůva učí dítě chodit na nočník. Kojit do 5ti let je také v pořádku a je to pro dítě to nejlepší. Někdy se člověk nestačí divit. Naštěstí toto v naší rodině není, zažila to příbuzná.

Dobrý den, připadá mi, že autorka viděla dítě z rychlíku a nebo psala tento článek jako ironií...s vnoucka vychovávám jako kdysi jeho maminkou, a jezdí ke mně rád,..a to je pro mě podstatně.

Doplnění: Před padesáti lety, v šesti měsících.............., je stejné jako dnes výchova mobilem ...........

Při pomyšlení, kdo vychoval rodiče mých vnoučat, tak bych při hodnocení výchovy vnoučat byla obezřetná. "Nevýchova" neznamená nechat dítě růst jako dříví v lese, stejně jako "výchova" není drezura. Bydlím u cesty a vidím. Maminka jde s dítětem na vycházku, celou cestu se věnuje mobilu a když dítě upadne, tak ještě plačící dostane přes zadek se slovy, "Prosímtě můžeš mi říct , kdo to má furt prát?" Tak jestli tohle je výchova, tak já jsem papež. V šesti měsících jesle, pak školka, škola ................. je stejné jako výchova mobilem, NTBukem, televizí a kontakt s mámou a tátou naprosto minimální.

pro DK: mám podobné zážitky, také měl vnuk ve třech letech sám přijít na to, jak je to s tou hygienou, a jiné... uškodilo to nejvíce jemu.

Dobrý den děkuji za skvěle napsaný článek a hlavně za poslední větu. Moje dcera se shlédla v "Nevýchově" a celá rodina je z toho úplně vykolejená. Vnučka je moc šikovná, ale plno věcí si vynucuje křikem. K tomu jsem poučovaná, co mohu a co nemohu říkat. Výsledkem je, že si nejsem nikdy jistá, jak se mám zachovat, aby se to dceři líbilo. Ve 3,5 letech vnučka ještě kadí do kalhot a dle vyjádření je to správné, protože ona dospěje k tomu, že si na záchod řekne. Minule byla ve špinavých kalhotách 4 hodiny, protože čekala na maminku, až přijde domů. Nesmí se říct, že se to nedělá. Takže mlčím, přijímám, ale uvnitř mě to štve a mrzí. Vychovala jsem tři děti a myslím, že dobře. Ty současné nám skáčou po hlavě a ještě jim za to máme děkovat.

Skvělý a výstižný článek, ale ruku na srdce, kdyby byl tehdy internet, byl bych mu vděčný. Například, když bylo mému synovi asi půl roku, tak jsem byl zoufalý, zdálo se mi, že hrozně řve, typoval jsem to na nějaké vnitřní zranění a vyhnal jsem klidnější manželku, aby s ním šla okamžitě k doktorce, auto jsme neměli - drandila jen s kočárem přes celé město. Ta ho prohlédla a taky polila vodou, aby si ho také poslechla a ta nás pak "uklidnila". Kluk má opravdu velice silný hlas a velký obsah plic - počítejte s ním do opery, ale do té doby to s ním musíte vydržet. Jo - bylo to krušné období, kdy nás při návštěvách už velice brzy rádi viděli za dveřmi. Druhý kluk zase neměl tak silný hlas, ale uprostřed toho nářku náhle ztichnul a začal modrat. Těch pár vteřin, než popadl dech, tak to byla hrůza - doktorka nám poradila, abychom v takové chvíli na něj střásli studenou vodu, že i tak je tam prý v plicích zbytek vzduchu a on chytne dech. Ano, tehdy jsme si museli v manželství vystačit s knížkou "Naše dítě" a s radami od kamarádek a babiček. Některé věci naše maminky a babičky neřešily. Moji kluci, když měli rýmu, tak smrkali a měli často uspaný nos a budili se. Moje vnučka, když měla rýmu, tak se zapnula odsávačka napojená na vysavač a probudil se tak celý panelák. A protože jí to odsávání bylo nepříjemné, tak kdykoli se zapojil vysavač nebo i kuchyňský robot, tak pak řvala jako protržená. Taky jsme si prožili, že neumíme správně držet miminka na tygříka. A spousty jiných věcí, čím vším se maminky řídily, už ale při dalším dítěti to vše také nedodržovaly - došel jim dech a už i ony nestačily držet prst na tempu doby a často od jedné mladé maminky (40) v příbuzenstvu zaznělo - s... na to. To bych se z toho zbláznila. Ale internet a mobilní telefon není špatná věc. Představte si, že žijete někde na samotě bez telefonu a dítě má skoro 40 a osypanou celou pusu - co to je? Nemáte auto a ani s kým se poradit. Uvedu příklad asi 5 let zpátky (tedy skoro současnost, měli jsme doma na hlídání vnuka, začal v půl druhé štěkavě kašlat a špatně dýchat- pak se doslova dusit . Volali jsme záchranku - řekli, že už jedou a že máme kluka vynést ven na mráz. Zdálo se mi to divé, ale poslechl jsem - opravdu v tom mrazu se mu dýchalo lépe. Pak jsem si to našel i na internetu. Přijely hned dvě sanitky - bylo to opravdu vážné, byl v nemocnici týden - naštěstí i s maminkou. Byla to Laryngitida Tato nemoc se týká především dětí do 3 let. Příznakem laryngitidy (zánět hrtanu) je štěkavý kašel, který se často náhle objeví v noci. Dítě najednou sípe, štěkavě kašle a těžce se nadechuje. První pomocí je dítě pořádně obléknout a nechat ho nadýchat se studeného vzduchu u okna, případně v létě otevřít mrazničku. Pokud se stav nelepší či je naopak horší, zavolejte záchrannou službu. A pak, nevím, zda je to jenom můj pocit, ale když jsem byl malý kluk, tak kolem sebe nebylo tolik alergií, jako je dnes, to jsou někdy doslova horory - vnučka snědla něco, v čem byly stopy oříšků - dusila se, druhá vnučka nesnese jídlo, kde je jen stopa po vajíčkách - stačí jen olíznout lžičku, kde si někdo před tím vzal míchaná vajíčka a zvrací několikrát za sebou - alergie na vajíčka. Atd.

Jen bych dodala, že totéž začíná platit v práci. Je fuk, jak dlouho tam jste, když přijde mladé sebevědomé děvče. Které vám dá najevo, že jste to doteď dělala úplně blbě a vy jste nakonec ráda, že vás rovnou tím blbcem nenazve...

Něco na tom je, doba se změnila. I já jsem poučená babička a nekritizuji a neradím. Ale neutíkám. Když jsou vnoučata u nás sama, respektují naše pravidla. Jsou pravda trochu pŕísnější, ale přesto jsou vnoučata u nás ráda.

Moc jsem se pobavila ? ..a je to tak!

Jak píše Zdenka K. ve 13:13, tak já za své první a částečně i druhé vnouče, bych si dnes nejraději nafackovala. Ale netrestám se, bylo to v dobré víře a stejně se to nedá vrátit.

Článek se mi moc líbí, jako by byl psaný mojí snachou a mým synem. Své holčičky 1,5 a 7,5 roku "vychovávají" stylem, že jim jdou příkladem. Roli babičky v jejich režii si ráda užívám a často je mi líto, že si rodičovství nemohu zopakovat a dát zpětně svým dětem to, co mají moje vnoučata.

Mlčet a usmívat se, nereagovat, nediskutovat, jen případně vypomoci a dětičky pravidelně obdarovávat. Doba se nám posunula, ale já si takto, na rozdíl od mladých, babičku nepředstavuji. Jinak článek napsaný pěkně a pravdivě, bohužel. Děkuji.

Tak to mě přišlo jako z jiného světa,mám od dcery 8 letou vnučku,vychovávají ji dost přísně,že spíš já se snažím pro ni získat výhodu,taky mě miluje a ráda jde ke mně,kde ctí moje pravidla,ta jsou samo jiná než u rodičů,ale je fakt,že mám bezva vztah s dcerou a je rozumná,nemám problém ani se zeťem,vždy kdaž hlídám,vezmou mě na večeři ,přidali mi na dovolenbou s nimi a vlůbec mě rozmazlují,někdy si říkám,že si to ani nazasloužím,snažím se do věcí moc nekecat,ale raděj bych malou víc rozmazlovala..tak tenhle článek mi přijde jak vymyšlený,..ale jestli není,díky Bohu za moji rodinu..

Nutno ještě podotknouti,že současní rodiče rodičovství prakticky vynalezli.Předchozí generace to dělaly úplně blbě,svoje děti převážně týraly,zanedbávaly a ponižovaly. Tomu je nyní konec,současně děti budou konečně vychovávány správně. Moje snacha mi krmí uši takovými blbinami neustále. Ovšem jak tak pozoruji bezplenková komunikační metoda jim nějak utekla,látkové pleny pořád čekám,kdy zavedou a BLWmetoda příjmu potravy nějak pokulhává.Vidím polívečky pěkne dohladka vymixované.Oblíbený je mixovaný mimozemšťan(špenátová) a BLW metoda spočívá v tom že mimino užužlává knedlík.Teď se mi zdá,že máme trend bezpohlavní výchovy,ale do toho jim hodím vidle,neb k svátku chystám prudce holčičkovskou merino soupravičku.Protože je od toho správného výrobce a ze správného materiálu,nebude napadnutelná. Věci je nutno brát s humorem

Tyhle generační spory existují od nepaměti. Trochu s tím taky bojuju. A nejsmutnější na tom je, že to, co se mladým naše generace snaží říci teď, oni pochopí až v pozdějším věku, když si vše "vyzkouší" ve vlastním životě. A co se s tím dá dělat? Nic.

:-) Děkuji. To je psané ze života. Nejsem v tom sama. S prvním vnoučetem to hodně bolelo, ale s každým dalším se to lepší. V některých věcech neustupujeme a přesto k nám všechna vnoučata jezdí očividně a nepřehlédnutelně s radostí a se souhlasem rodičů ;) , protože je milujeme, všechny, ty malé i ty velké.

Můj domov, moje pravidla. Vnoučata respektují u nás zavedena pravidla. Pokud jsou rodiče přítomni, nezasahuji, velí oni.

To znám. Nejlepší hlášky jsou že antibiotika není potřeba jíst pravidelně, stačí jednou za den nasypat vše dohromady a nechat zapít. Kojit je dobré kdykoliv kdy dítě zabrečí, tedy ideálně nepřetržitě. Stejně tak i nošení dítěte v náručí celý den, protože nesnáší polohu v leže, No ideál je když dítě chodí spát večer, kdykoliv se mu chce, tedy pokud rodiče tráví život hlavně večer u televize tak je dobré když dítě je s rodiči až do poslední chvíle. To že jsou pak zoufale vyčerpaní jak rodiče tak děti a nemají čas na soukromé sdělení připadně něco co zrovna nemusí řeršit s dětmi už patří k výchově a sebeobětování. No nechce li jít děťátko v mrazu oblečené, protože má takový svůj milovaný obleček tak se mu to taky povolí,. A že miláček u jídla běhá kolem stolu a jídlo jí na etapy nebo se to prokládá bonbonky. Případně zapíjí kofolou. No nic Lepší je návštěva dětiček na nezbytný čas, kávička, rozhovor o nových žhavých tematech internetu a pak si jít užívat to, že v této době NEMUSÍM. ALE FAKT NEMUSÍM :-)

Já mlčím, usmívám se - a neprchám ... Musím se pochválit - jsem nejskvělejší babička :-)

Už jsem četla návod na to: Jak být dobrou milenkou, Jak být dobrou manželkou, Jak být dobrou matkou, Jak být dobrou přítelkyní a teď Jak být dobrou babičkou. Kdybych dodržovala striktně všechny ty rady, musela bych být asi nějaký robot na spouštění nálad na knoflík. Většina pisatelů - radilů, i z řad psychologů a psychiatrů, nemají svoje emoce a vztahy k blízkým v absolutním pořádku. Nevím, jestli jsem skvělá babička, asi ne, ale dítě, které se mi začalo vztekat a něco si vynucovat, jsem pleskla po zadku. Mně respektuje. Druhou babičku, hodnou a téměř podle vašeho předpisu, z té si nic nedělá. Ne, že se celá rodina bude podvolovat náladě jednoho malého člověka, ale ten malý člověk se podrobí většině. Tak je to u nás. Vybrat si může to, co chce ráno k snídani, ale z toho výběru, který sestavím já. Mléko, čaj, kakao nebo bílou kávu, ovocný džus? Určitě si nebude vynucovat coca-colu, proto, že to má k snídani chlapeček z jeho třídy.