Koupel v zamrzlé přehradě

Byl začátek února, trochu sněhu, mráz -18 stupňů a krásný slunečný den. Táhlo nás to s manželem na přehradu si zabruslit, jako již mnohokrát. Krásný slunečný, byť mrazivý den lákal. Jenže jsme měli druhý den odjet do Krkonoš na týdenní pobyt a já měla vše vyprané a nachystané. Nechtělo se mi. Ale manžel naléhal a bylo tak krásně. Tak jsme vyrazili, naštěstí bez dcery.

Na Kozí Horce jsme se obuli do bruslí a vyjeli směr Rokle. A tam se to na hloubce stalo! Říkám „praská to“, myslím led pod nohama a už jsem v díře, ruce rozpažené a opřené o led.

Na vše jsem zapomněla s jedinou myšlenkou dostat se na led. Jenže jsem byla těžká nasáklým oblečením a bruslemi, ruce byly slabé a led se ulamoval. Napadla mě spásná myšlenka, že se „dolámu“ ke břehu. Jak jsem bojovala o záchranu, jsem úplně zapomněla, že je tam se mnou manžel, bylo totiž úplné ticho.

Zázrakem se mi podařilo vydrápat na led a skončila jsem na „čtyřech“. Podívám se vlevo a tam v téže poloze byl manžel, který se do vody propadl za mými zády. Zatímco já jsem šlapala vodu, on prý za mými zády plaval.

Bez jediného slova jsme po čtyřech přelezli na pevnější led a rozjeli se k místu, kde jsme měli tašku. A šaty na nás okamžitě mrzly. Přezuli se do suchých bot a běželi na silnici na stop. Že nás odmítli, jsem pochopila později až v autě jiného záchrance, neboť jsme v autě rozmrzali a voda ztékala kolem nás a máčela naštěstí koženková sedadla.

Jen závěrem chci říct, že od té doby nemám ráda papírové kapesníky. Že mi tekly slzy z celé té hrůzy, nemusím připomínat, ale jak jim zabránit pomocí rozmáčených papírových kapesníků? Věřte, že jsem se styděla.

A to je ve zkratce hrůzostrašný příběh mého života, který naštěstí dopadl dobře.