Vystoupili jsme u malé autobusové zastávky, velikostí odpovídající počtu obyvatel, kterých je kolem čtyř set. Kousek jdeme po silnici a odbočujeme na Pchov. Před odbočkou míjíme evangelický kostel a krátce nám jeho historii vyprávěla Vlasta, která se tady narodila a tak si dnešní vycházku vzala také na starost. Zatím jí vychází vstříc i počasí. Po pravé straně jdeme kolem velikých areálů, pastvin a luk známé firmy Farmapark. Jdeme dopoledne a po nočním dešti, takže návštěvníci Farmaparku jsou zatím v nedohlednu.

Celá vesnice má nové domy nebo alespoň domy přestavěné, ale občas na nás vykoukne krásné opravené staré stavení, jak bývalo kdysi. Je to milé a je to takové okénko do minulosti, kterou máme rádi. Ovšem pouze v té architektuře, ve starých zvycích a částečně i v technice. Ono bydlet a žít skutečně jako na začátku roku 1900 by z nás asi nikdo nechtěl.

Za posledními domky se otevírá krajina, která všem „bere dech“. Před námi je údolí a hned za ním vystupuje protikopec a v dálce je zalesněný horizont. Nejblíže k nám je posekaná louka a na ní jsou náhodně rozházené válcovité balíky sena. Už jsme si na ty „válce“ na louce zvykly. No, co se dá dělat. Kdo by to kosou sekal a sušil? Ale tenkrát, tenkrát posekaná louka, to byla nádhera.

Na jedné vyhlídce si uděláme zastávku a Vlasta tady a teď slaví svoje narozeniny. Kolikáté nám neřekla, ale slevu na vlak prý už má. Kombinace škvarkových a sladkých zákusků potvrzuje, že péct opravdu umí. Na zdraví její a ostatních jsme si připili jako vždy a neopomněli jsme si připomenout „Ať nám to šlape!“ A tak tedy šlapeme dál.

Nevím, jak to mám napsat, abych se neopakoval, ale kde jsme teď, to je opravdová nádhera a krása pozemská. To je báseň, to jsou „panorámata“. Údolí a protistráně, výhledy, namodralé dálavy a sem tam, jako jezírka horských ok, jsou domečky a vesničky malých osad. Skutečně úžasné. Pár kilometrů od Benešova. Ale to vás musí někdo vzít za ruku a říct: “Pojď a podívej se, jaké to tady je, v jaké zemi žijeme. Je tu přeci krásně.“

Musím, ale říct, že trasu ze Soběhrd jsem již šel loni, ale to nás byla obrovská horda lidí a asi to na mě neudělalo ten správnej dojem. Dneska si to užívám jinak. Asi jsem také o rok starší, a když člověk stárne, tak se na ten svět každý rok dívá trochu jinak. Víc odpouští a toleruje. To je snad jedna z mála výhod stáří. Počasí nám přeje, chvílemi je pod mrakem a chvílemi vykoukne sluníčko.

To už jdeme kolem bývalé vápenky, která má zachovalé, nevím, zda je to tak správně, dva komíny vedle sebe a kolem nich je nově obestavěný dům. Krásné staré nevysoké komíny trčí z nových tvárnic. Řekl bych, že je to slepenice, ale myslím, že k tomu dali souhlas památkáři, tak je to asi správně. Mně se to moc nelíbí. Není to ani staré ani nové. Opouštíme mezihorskou památku a jdeme dál k Čerčanům.

Ještě několik pohledů na kopcovitou a překrásnou krajinu, pár fotek a vycházka pomalu končí. Škoda, že neumím malovat, tolik předloh a obrazů jsem dneska viděl, jen to hodit na papír.

Vlasto, narodila jsi se v hezké krajině a že jsi nás vzala do svého rodiště za to je potřeba Ti poděkovat. Opravdu hezké. Díky. A to je pro dnešek všechno. Všechno? To nic nebylo? Vždyť to bylo tak krásné, tak zase ve středu se už na všechny těším.

Ahoj Zdeněk