Pak mi babičku přesně popsala a já si vzpomněla, že tutéž jsem viděla  i já na jiné stanici metra. Normálnímu člověku se jí okamžitě zželelo a já se v tomto směru pokládám za víc než normální. Stála tam opřena o sloup, na nohou každého musely okamžitě upoutat její hadrové bačkory na přezky, co se dříve nosily a ještě nosí a mne hlavně dorazila její shrbená postava a hlava skloněná málem až do kelímku. Vypadalo to, že se hodně stydí a nechce lidem pohlédnout do tváře – kdoví, prostě to tak vypadalo.

Nejdřív mne napadlo, že se zeptám, z jakého důvodu to dělá a proč, jestliže potřebuje pomoc, proč se neobrátí na městský úřad, kde by jí určitě poradili. Ale pak jsem si uvědomila, co dokáže stáří – zapomínáte, nejste schopni už třeba logicky uvažovat, natož si sami něco zařídit. Komunikovala by vůbec se mnou ? A tak, protože jsem pospíchala, hodila jsem jí též příspěvek a řadou lidí byla natlačena do vagónu, který právě přijel.

Jenže mi to nedalo, měla jsem výčitky, že jsem se nezastavila a nezkusila s ní promluvit. A tak jsem na poslední chvíli vyhlédla z okna vlaku, který se rozjížděl  a podívala se směrem ke staré paní. A trochu mi zatrnulo – zahlédla jsem totiž, jak za sloupem stál muž, také starý, kterého jsem tak nějak automaticky pokládala za manžela, ale který manželem nemusel být. Byl opřen ze strany o sloup, aby nebyl vidět se stařenkou a teď se k ní naklonil a kontroloval, kolik že to má v kelímku.

A tak se rozjela má fantazie  na plné obrátky – je to manžel, který se styděl žebrat s ní, protože nemají na nájem či na jídlo, nebo sází na to, že přispívají většinou ženy, protože se jim sevře srdce při pohledu na starou babičku? Či je to syn, který svou matku takto využívá ? Začala jsem litovat, že jsem se nezastavila a všechno neprověřila. Dokonce jsem uvažovala, že další stanici vystoupím a vrátím se zpět. Pak mi začal trochu fungovat rozum. Co když tam v té akci figuruje někdo třetí, někdo, kdo je skryt za dalším sloupem, který je spolčen s tím, kdo kontroluje stařence kelímek ?

Rozum mi říkal, že tady by přece měla zakročit asi policie a ty lidi prověřit. Věci kolikrát vypadají jinak, než ve skutečnosti jsou, tak naivní abych všemu věřila, taková tedy už v mých letech nejsem.

Doufám tedy jen, že někdo byl razantnější  a schopnější než já a začal se o ty lidi zajímat, zda nepotřebují pomoc třeba oba dva. Ale mám určité pochyby, zda by to mělo význam, zda by totiž zjistili pravdu.