Dá se bydlet u rodičů? No, snad, ale...

Dá se bydlet u rodičů? No, snad, ale...
FOTO: Dana Straková

Podle snachy by mladí neměli bydlet s rodiči. No upřímně řečeno, ona se nastěhovala k nám a ne my k ní, a tak jsem nevěděla, jestli si to mám brát osobně, když mi vyprávěla o tom, jak má ráda své rodiče a jak se na ně těší, když je vidí jednou za týden nebo čtrnáct dnů.

A taky, jak by jí vadilo, kdyby s nimi musela žít. Já jsem nějak neviděla důvod, proč mi to říká. Že by proti mně něco měla, nebo si něco udělali s dědečkem? Vůbec se jí nelíbilo, když jsem si na to dovolila říct, že tohle, co ona uznává jako jediné možné, je až novodobý model rodiny ve městě a to až od doby, kdy začaly existovat starobní důchody, které do té doby měli jen státní zaměstnanci nebo váleční vysloužilci.

Na vesnici po staletí žily rodiny pohromadě, děti věděly, že se musí postarat o své staré rodiče a totéž očekávali i od svých dětí a to, že někdo někomu vadí, je naprosto normální, aspoň si člověk uvědomí, že lidi jsou různí a naučí se je respektovat i s tím, čím mu vadí. Že zjistí, že se musí umět přizpůsobit a naučit se s člověkem vyjít i přes jeho nenálady a odlišné názory, nebo mu třeba někdy i jít radši z cesty a je dobré si uvědomit, že život je o spoustě kompromisů a ne jen o tom, dělat si to, co chci já. V každém to jeho "já" je a záleží na tom, jestli člověk uznává jenom to svoje, nebo je schopný pochopit i ty druhé. Ale chápu, že pro dnešní mladé, kteří se nehodlají kvůli někomu omezovat, je to něco, co je obtěžuje. My jsme ještě ta generace, co byla vychovávána v úctě ke stáří, i když už jsme, samozřejmě, rodičům nevykali. Myslím, že tak jsme se snažili vychovat i svého syna.

Ale život není pochopitelně vždycky jenom procházka růžovým sadem a já i s tím, jak "žiju a nežiju" s dědečkem, už skoro padesát let, jsem se vždycky snažila si najít v životě něco hezkého a přes jeho občasné chování se dokázala (někdy teda líp a někdy hůř) přenést, protože ho stále mám ráda a vím, že on mě taky. Za ta léta, co s ním jsem, ho docela chápu, on je totiž taková nešťastná povaha. Je jako stará doga, která je celý život v podstatě hodné a nepříliš konfliktní zvíře, ale ke stáří, když jí už není úplně dobře a všechno jí bolí, tak chce jen ležet, odpočívat a spát a když jí z toho jejího klidu někdo vyrušuje, dokáže i ublížit. A všichni se pak diví proč. Ale já už se ve svém věku vlastně ani ničemu nedivím...

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
5 komentářů
Monika Monca
Spíš je to o tom, že každá žena chce mít vlastní domácnost. Bydlet ve svém, kde neurčuje pravidla nikdo jiný, než ona (a její muž). Starší generace má vždy na něco názor a nebojí se jej prosazovat starým známým "dokud bydlíš v MÉM domě..."
Ludmila Černá
Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nemusela žít s tchýní ani s vlastními rodiči. Ale ono je to těžké. Ten druhý je zvyklý na jiné prostředí, každá rodina má jiné zvyky a někdy nedomyšlená poznámka raní, aniž by to byl záměr. Všechno je to o toleranci, oboustranné. Pobavilo mě vaše přirovnání, taky nějaké takové zvíře doma mám. Někdy přítulné a mazlivé a někdy jen cení zuby a vrčí. Snacha by měla pochopit, že každý pes si hlídá svůj rajón a jestli chce mít klid, bude to respektovat.
Zuzana Pivcová
Já to hodně pociťuji na sobě.
Alena Velková
A ono taky platí, že... starýho psa novým kouskům nenaučíš...tak už se o to moc nepokouším :-))
Vladislava Dejmková
Libí se mi to přirovnání se starou dogou. Občas se mi jedna taková doma vyskytuje, také se jí snažím porozumět a respektovat, ale ne vždy to dokážu...

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?