Nedařilo se, tak vytlačila rukou větrací okénko a otevřela zevnitř s poučením, že takto otevřu, když si je zabouchnu uvnitř.

A právě tohle se mi stalo koncem 60. let při kempování u Balatonu. Postavili jsme si stan, nafoukli lehátka, na PB vařiči v ešusu si připravili jídlo a od zkušenějších sousedů okoukali něco z jejich dovedností. Třeba, že pod autem je chladněji než ve stanu, což bylo vhodnější místo pro konzervy a dovezené zásoby jídla. Přesto řada potřebných věcí zůstávala v autě. Než jsme si osvojili, kde co najít, hledalo se a odemykalo a zamykalo.

Až jednou žena narazila na zamčené dveře auta. Klíče? Ano, i ty náhradní jsou tam uvnitř. I sousedé si všimli a ta událost se okamžitě roznesla kempem. Bez ohledu na národnost, solidárně mnozí chtěli pomoci. Já bych si věděl rady, jednoduše přes vypáčené okénko, ale kolemstojících bylo mnoho a já otálel s rozhodnutím.

Čumilové, rádcové, ale i ochotni majitelé okolních Embéček. Ti nabízeli k vyzkoušení své klíče, že snad s některým to otevřu. Vyzkoušel jsem všechny od česky mluvících, pak i klíče od Francouzů, Němců, též i jeden Polák přispěchal s nezištnou pomoci, ale marná snaha, neotevřel.

Tak tedy a bohužel před zraky cizinců, musel použít pro ně asi neznámou metodu přes větrací okénko. Dvě či tři vteřiny a bylo to.

Pozoruhodnost skončila, sešlost se pomalu rozcházela ke svým autům utvrdit se ve shodnosti konstrukce. Dodnes vidím ty překvapené a zklamáním zdrcené obličeje okolostojících. A ještě více nešťastné, když zjistili, že u jejich aut to jde také tak snadno.