Koho může jeden milovat? Jiného člověka. Zvíře, dům, les, tůňky, sbírku známek, švestkové knedlíky, noční oblohu, sám sebe, svoji vlast, děti, moře, hory, údolí, slunce, déšť,... Ať k tomu či onomu, láska je na světě. A kvete. V každém věku. 

Někdo určitě vymyslel definici lásky, i když přemýšlet právě tímto směrem mi vzhledem k lidským pocitům vůči jiné osobě připadá poněkud zvláštní: motýlí šimrání v okolí žaludku, zasněné oči nepřítomně hledící do dáli, touha být si nablízku, neovladatelná chuť dotýkání se, uvědomění si pocitů intimity, vášně, zjištění nutnosti ochraňovat. Péče, přitažlivost, vzrušení, oddanost, spokojenost. Jsou toto všechno průvodní projevy lásky? Nebo je nutné ještě přidat ono vysvětlení chemických reakcí, které v lidském těle probíhají? Je možné toto vše zahrnout do definice pojmu LÁSKA?

Malý čertík v hlavě mi našeptává: nemůžeš přece ignorovat opačnou stranu mince. Ihned tuším, kam mě ta pekelná postavička žene. Láska je soubor emocí, těch pozitivních, ale i negativních. I zklamání, slzy, bolest. Láska se velmi často přetaví do žárlivosti, stresu, nenávisti až k lhostejnosti. Na čem, či spíše na kom záleží? Naše pocity jsou ovlivněny prostředím, kulturou, společností, výchovou. To všechno člověk hodí za hlavu, když se jako blesk z čistého nebe zjeví ON/ONA! To pak jdou stranou veškeré definice, rady, doporučení, návody. V plné nahotě se narodila láska, jen pro mě, právě v tomto okamžiku, pouze k němu/k ní. Jako kdyby mě někdo uhranul nebo očaroval, v ten moment nevidím, neslyším, nevnímám. Jen cítím, že se blíží štěstí. Našla jsem někoho, kdo se dívá stejným směrem, kdo mě miluje pro to, jaká jsem, ne pro to, kdo jsem.

Kéž by ten pocit štěstí vydržel. Jde přece ruku v ruce s láskou, nebo ne? Protože je  vrtkavé, občas, možná velmi často, z přímé trasy nejen vybere zatáčku příliš rychle, ale odbočí do jiného směru. Tehdy mě napadne – proč právě já? Proč zrovna ode mě se štěstí odvrací? Proč mně nastavilo záda? Kdy se začalo všechno kazit? A najednou mi na mysli vytanou věty, o jejichž autorovi nic nevím: Ber, co ti život dal. Žal, bolest i lásku. Život je karneval, v němž stokrát měníš masku. Jenže co když se já nechci schovávat pod škraboškou! Vzápětí si uvědomím, že se svým životním osudem se musí každý vypořádat sám. Když jsem byla šťastná, bylo to i proto, že jsem měla někoho, s kým jsem se o tento výjimečný pocit mohla podělit. Když mě štěstí opustilo a vládu nade mnou převzal smutek, najednou jsem se cítila sama. Jako kdyby se všechno znásobilo. 

„Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska, jak každý ví,
je zákeřný jed i balzám hojivý.“
(William Shakespeare)

Každý, kdo prošel mým životem, v mém srdci zanechal nějakou stopu. Některé jsou trvalé, jiné postupně blednou, ale jsou i takové, po nichž nezůstal ani ždibeček šmouhy. Láska. Bez ní si život nedovedu představit. Ruský básník Konstantin Dmitrijevič Balmont sestavil stupínky lásky:

1. setkat se pouze,
2. tváří v tvář si být,
3. srdce slyšet znít,
4. přiznat se k chvění,
5. v náhlém políbení obejmout se dlouze,
6. jednu touhu mít,
7. jedním snem se zpít,
8. bez konce se slít,
9. nerozlučně žít,
10. spolu k hrobu jít.

Já vím, že pokud budu chtít zažít celoživotní lásku až za hrob, budu se muset znovu narodit. V současném životě už to nestihnu, i když mě láska pod svá křídla vzala od útlého věku do dnešních dní. Svému osudu jsem však vděčná za všechny lásky, které jsem potkala, i za tu, kterou prožívám. Jsem vděčná za to, že jsem nedospěla do situací, abych souhlasila s myšlenkou francouzského spisovatele Romaina Rollanda: „Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy.“