Taky mne nadchly fotky mandloní i povídání MP. Krása... Ano, vnímání všemi smysly...

Milane :-) :-) :-)

Moc se mi líbí poetické příspěvky pana Milana P. Hezky umocňují krásnou fotoreportáž Marie M. :-)

Milane, máte vypravěčský talent, napište pro nàs na íčku hezký článek nebo povídku....

Paní Marie. To není romantika, to je umění vnímat svět. Každý z nás jej dostane do vínku jenže... Pán Bůh nás stvořil z vláčné hlíny. Ta hlína stále pracuje. Je pružná, nasává do sebe okolní atomy. Jako malí žasneme nad každou beruškou, jako větší je pro nás každý plácek mezi vnitrobloky nekonečnou prerií a my jsme Winetoui, nebo Ribany. Později začneme psát verše a může lít jako z konve, když se s první láskou skrýváme někde v průchodu tak stejně ten den je nádherný. Jenže jak stárneme ta hlína začíná schnout, korat, praskat (až příjde její čas a rozpane se). Už nejsme tak pružní... Přece se nehodí , aby vážený učitel žasl nad každou kytičkou. Už se nehodí , abych své babičce psal básničky jako před padesáti lety... Ale já na to mám jiný názor. Klidně si dřepnu se sousedovic Jůlinkou na bobek a pozorujeme na cestičce mravence jak se pachtí s nákladem. Kluci si hrají na indiány. Hned si ulomím klacek a mám Old Shatterhandovu medvědobíjku. ,,A jééé, strejda Milan zase blbne", slyším zpoza plotu sousedku. Jdeme na procházku. Koukáme na podhůří Českého lesa a jeho tmavý hřeben. Teď na jaře je přímo monetovská paleta barev. Modrá obloha, temně zelené smrčiny Českého lesa. Pod tím se střídají hnedé pásy čerstvé ornice, zelené jarního osení rozdělené bílými pásy rozkvetlých trnek a v tom všem flíčky červených střech Chodských vesnic. Klenčí, Díly, Postřekov. Tak začnu nahlas recitovat Kainarův Český sen. Kdo je se mnou tak už mě znají a berou s rezervou. Ale víte v čem je pointa? Možná jsem pro někoho blázen. Blázen pro toho kdo už vyschl, okoral. Jenže já tímhle vnímáním světa do sebe opět nasávám tu vlhkost. A tak je ta hlína se které mě Bůh stvořil stále čerstvá. ;-) Přeji všem pěkné Velikonoce. M.A. Pepo

Milane, jste správný romantik. Děkuju....

Koukám na ty fotky... A víte co mne napadlo? Že tuhle tu krásu jsme schopni vnímat všemi smysly. Zrakem ten ,,obraz." Čichem tu vůni... A taky sluchem, když zavřete oči a slyšíte bzučení včel a čmeláků a pískot skřivanů a jiné žoužele... Pak taky hmatem... ne, nemyslím tím trhat ty květy a žmoulat v ruce. Myslím tím, když tohle vše vnímáté hmatem , držíce se za ruku s někým, kdo to vše prožívá s vámi. A chutí? Na madlovici je ještě brzy :-) . Chutí tehdy, když pod tou rozkvetlou mandloní ochutnáte rty toho druhého...

Maruško, krááása, díky za sdílení! :-)

Pane Dvořák, to ale ještě žili všichni skromě. Nejezdili auty, neměli TV, večer vysedávali pod těmi rozkvetlými jabloněmi, neměli mrazáky ani PC. Za všechno se platí, bohužel...

Krása, až srdce usedá. Děkuji. mm