Malý kousek nad návsí se tyčila mohutná budova lobkovického zámku, naproti byl rozlehlý statek, vedle budova Místního národního výboru s velkou knihovnou, a konečně budova Vinopalny, kde bydleli většinou pracovníci statku.

To nejlepší na konec. Čelem k návsi bylo v budově Vinopalny na rohu kadeřnictví a holičství neurvalého pana Kdýra a hned vedle bylo kino. Nebylo velké, tak asi na sto osob a vzhledem k tomu, že to byla, kromě hospody pod zámkem, dlouho jediná vesnická zábava, bylo při každém promítání stále plné.

Kino měl na starosti starý pan Vrána. Nádražák z místní železniční zastávky. To byl skutečný originál. Je jasné, že jako kluci jsme chodili na každý film, i na ty nepřístupné. Panu Vránovi to bylo jedno, měl rád hlavně plný sál. Seděli jsme v první řadě, která byla za jednu korunu. A o přestávkách jsme zadním vchodem chodili kouřit na dvorek.

Pan Vrána se proslavil zejména jednou originální hláškou, když ještě před začátkem promítání nám do zabudovaného rozhlasu oznamoval příští program. Tím měl být český film Mamzelle Nitouche s Oldřichem Novým v hlavní roli. Pan Vrána byl prostý člověk, na hony vzdálený jakémukoli cizímu jazyku. A tak se z amplionu ozvala ona památná hláška.

„Příští středu a neděli uvidíte francouzský film Manželé Nitoušovi.“

To, že to byl film český, to mu ušlo. Přesto, že toto oznámil ve vesnickém kině, ukázalo se, že nelahozeveští vesničané zase tak hloupí nejsou. Kino unisono zařvalo a celý sál se ještě dlouho smál. Pan Vrána vylezl ze své kinobudky, aby se podíval, co se děje. Někdo z obecenstva na něj zamával a zavolal:

„Nic se neděje, Franto, klidně to pusť!“

Ještě dlouho se o této události v obci mluvilo.

* * *