Můj seniorský den, ten všední, obyčejný

Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne. Ulice plné tulipánů, narcisů, kvetoucích stromů. Na rohu stál starý cikán a tklivě hrál na housle, u nohou futrál s pár drobnými mincemi. Krásně se usmíval…

„Už nás nic nečeká. Ty jsi pořád tak veselá…“
„Štěstí je každodenní práce na sobě,“ pravila jsem jak ten nejpřiblblejší motivátor.

Dnes ráno jsem se probudila bez energie. Či spíš jsem byla probuzena ve 4,40 hod. sexuálními aktivitami mladých sousedů. Pamětliva svých „moudrých“ slov, zkouším to brát pozitivně. Jsou mladí, mají elán... A je to lepší, než zvuk třeba zubní vrtačky. Pouštím si na mobilu Metallicu. Rock byl pro mě vždycky energie. Nabita, vypnu hudbu a listuji titulky článků. Přečtu si polemiku na téma – jsou rajčata škodlivá na klouby či nikoliv? Lítáme do vesmíru, umíme transplantovat orgány, vymyslet umělou inteligenci a nevíme si rady s rajčaty. K čertu se studiemi.

Navlékám župan, čistím zuby a obličej, mažu sérem a krémem, stoupám na váhu. (Hurá, stále stejné číslo, i když naděje na snížení je neustále přítomna). Buď ráda, že jsi relativně zdravá, blběno. Laju si a chystám snídani.

Poté vytahuji maso na španělské ptáčky. Krásný kousek, klepu, solím, pepřím, plním a první ptáček na sádle krásně zasyčí. Dělám si pořádek na kredenci, uklízím hořčici, ta mi vypadne z ruky, sklenice se sice se nerozbije, ale hořčice je všude. Na bílém koberci, na šedomodrém sametu nové židle, na radiátoru, na kredenci. Vypínám ptáčky a nejdřív uklízím binec. A pak uvidím tu hrůzu nejhorší. Mám úžasně pihovanou bílou zeď. Zkouším odstranit nano houbičkou a přemýšlím, kam poběžím pro primalex. Ale docela se daří, uvidím, až to uschne.

Po obědě kávička a velká procházka spojená s návštěvou OBI. Na terase mi uschnul jeden buxus. Přesadím a usazuji se na sluníčku s knížkou. Nedávno jsem dočetla skvělé Deníky Pavla Juráčka. Tak jsme si obstarala knížku O Pavlovi od jedné z jeho manželek, Dani Horákové. Skvělé čtení. Jsem u vyprávění o emigraci a životě v jedné místnosti s panem režisérem. Odkládám knížku a přemítám o dobách minulých. Šeď za železnou oponou kontra život často na hraně v cizí zemi…

Vnučka píše SMS. „Jak se máš, babi?“

„Dobře zlatíčko.“ Dokonce moc dobře.

Dnes je v Měšťanské Besedě filmový klub. Namažu koleno, rty nabarvím načerveno (dle influencerek 65+) a uháním, opět pěšky, na film První den mého života. Je krásný, zajímavý, jímavý, nesu si ho v sobě celou cestu domů.

Krokoměr mi doma hlásí „pro dnešek splněno.“

Lehám do postele, zavírám oči. Má múza nespavá, verše mi šeptává…