Tehdy jsem si na rub poznamenala jména osob na fotografii. Jde o moje praprarodiče z maminčiny strany se svými dospívajícími détmi. Podle stáří nejmladší dívky stojící na fotografii vlevo odhaduji, že tato fotografie mohla vzniknout někdy mezi lety 1910 až 1914. Tato dívka je moje babička Božena a vím, že se narodila v roce 1901. Starší dívka, je její sestra Marie, mladý muž se jmenuje Václav. Dívám se znovu do těch vážných tváří, které si uvědomují význam výjimečného okamžiku. Fotografování v té době nebylo rozhodně běžnou záležitostí. Probíhalo ve fotografickém atelieru, podle informace na kartonové paspartě fotografii zhotovil Bedřich Sieber v Jilemnici.

Co vedlo rodinu z malé vsi v Podkrkonoší, aby se vydala (patrně pěšky) ve slavnostním oblečení do fotografického atelieru v nedaleké Jilemnici? Přemýšlím o tom pokaždé, když na tuto archivní fotografii narazím. Slepuji stŕípky dávných vzpomínek a nejrůznějších vyprávění. Svou babičku i její sestru Mařenku, která se nikdy nevdala, jsem samozřejmě dobře znala. Trávila jsem u nich v dětství většinu prázdnin. A občas také pŕišla řeč na jejich dětství a mládí. Rodina tehdy žila v Dolních Štěpanicích v roubené chalupě kousek od potoka Cedron. Pradědeček byl tkadlec, a tak bývalo v jedné velké místnosti chalupy i několik tkalcovských stavů. Plus jedna postel, kamna v rohu místnosti a stůl. Pradědeček  prý zaměstnával i dva tovaryše, ale na výrobě jemného plátna se podílela celá rodina. Děvčata musela ještě ráno před odchodem do školy soukat cívky, prababička se podílela na přípravě pŕíze a muži obsluhovaly stavy. Hotové dílo odnášel pradědeček jednou týdně přes kopec do Vrchlabí k faktorovi, aby ho směnil za peníze a materiál na další týden. K chalupě patřilo samozřejmě malé hospodářství. Zahrada, kousek pole a lesa, chlév s kravkou a kozou.

Na škole v Dolních Štěpanicích působil v té době Jan Buchar, který je známý nejen jako učitel, ale také průkopník lyžování i turistiky v Krkonoších. Domnívám se, že právě tento člověk a další lidé kolem něj ovlivnili pozitivně život mých předků. Školní docházka v té době již povinná, ale děti byly zapojovány i do řady dalších aktivit. Teta Mařenka nám často vyprávěla o turistických akcích, které se tady v té době pořádaly. Nejraději vzpomínala na putování na vrcholky Krkonoš za východem slunce. A samozřejmě i na své první kroky na jednoduchých dřevěných lyžích, které byly vzhledem k tehdejším zimám v této oblasti nezbytné, pokud se človék potřebovali někam dostat. A s rozvíjející se turistikou v této oblasti souviselo i fotografování. Jak jinak nalákat turisty do neznámých míst, než pěknou fotografií?

Z útržků dávných vyprávění vím i to, že se moji předkové měli rádi knížky, a zejména v zimních měsících, kdy je sníh uvěznil v chalupě, rádi četli. Ale také se aktivně zapojovali do života své obce a měli zájem o všechny novinky. A tak není divu, že se jednoho dne můj pradědeček rozhodl, že se nechá se svou rodinou vyfotografovat. Prý ho tehdy ovlivnilo i to, že jeho žena byla těžce nemocná, a on se domníval, že ji může brzy ztratit. Ale určitě byl na svou rodinu hrdý a třeba jen v podvědomí toužil po tom, mít a zanechat po sobě nějaký hmatatelný důkaz. A to se mu vlastně povedlo. Dnes se dívám na tuto fotografii já a pŕemýšlím nejen o jejich životě, ale i o tom, komu tuto fotografii včetně jejího příběhu předám dál jako rodinnou štafetu.

Vlastně jsem tu rodinnou štafetu už určitým způsobem předala. Ke kulatým narozeninám jsem oběma synům vyrobila elektronické rodinné album doprovázené stručnými komentáři. A toto album začíná právě fotografií, o které byla tady řeč. Kdo ví, zda se někdo za sto let zahledí do tváří na fotografiích v mém rodinném albu a bude o nich přemýšlet?