Tentokrát to bylo na Křivoklátsku

Při přečtení titulku článku asi mnozí budou přemýšlet, co na tom Křivoklátsku vlastně bylo. A tak to prozradím, že se tam konalo takové "Íčkosetkání" se seniory z různých koutů naší vlasti - od Bohumína až po Ustí nad Labem.

Ani nevím kolikáté toto společné pobytové setkání už bylo.V mém případě bylo ale teprve čtvrté a každé z nich bylo vždy velmí přátelské, záživné a z každého mám krásné vzpomínky.

Na tato setkání jezdím s kamarádkou Vlastou a protože jezdíme z větší dálky, tak jezdíme prvním možným vlakem k rychlíku, abychom na místě byly co nejdříve a mohly navštívit zajímavá místa. A tak po obědě v Roztokách pod Křivoklátem, kde jsme byly ubytované, jsme se vydaly po naučné stezce "Paraplíčko" na hrad Křivoklát. Šli s námi ještě další, kteří už na hotelu také byli. K Paraplíčku, alespon pro mě, to zase tak jednoduché nebylo, srdce nemám zcela v pořádku a pak mám problém s kolenem. Ale naštěstí mě v tom ostatní nenechali a přizpůsobili se mému tempu a nakonec jsme zdárně na hrad došli. Pokochali jsme se všichni krásami, které nás cestou potkaly. Krásné výhledy od Paraplíčka, procházka lesem stála také za to a o hradě ani nemluvím.

V tuto chvíli jsem byla hrdá na svou zemi, když jsem uviděla na hradě vlát vlajku s naším státním znakem. A moc mu to sluší. Až jsme se pokochali všemi těmi krásami, něco vyfotili, tak jsme si to zamířili na vlakovou stanici Křivoklát a vlakem odjeli zpět do Roztok, abychom nepropásli večeři, po které byl skvělý večerní program s kulturní vložkou která nesla název ARGENTINSKÝ TRAKAŘ aneb STŘÍPKY ŽIVOTA. Při tomto pořadu naše bránice dostaly zabrat, chvílemi od smíchu i oči zaslzely. Ale stálo to opravdu za to nejít spát a vyslechnout si toto pásmo. Po skončení pásma jsme se všichni ještě asi tak 2 hodiny bavili, m.j. i dostali další informace na další den a pak se odebrali spát. Většina nás byla unavených cestou a ti kteří byli na vycházce, tak asi o to více. Popřáli jsme si navzájem dobrou noc a tento první den byl ukončen.

Po vydatném spánku se probouzíme do krásného slunečného dne, což nám zcela vyhovuje a slibuje opět vydařený druhý den našeho seniorského setkání, kdy nás čekal velmi zajímavý program. Tím byla návštěva Pamětní síně spisovatele Oty Pavla v Luhu pod Branovem, kam nás, co jsme si netroufli jít po celkem náročném terénu pěšky, odvezli ochotní majitelé aut v čele s Honzou R. Návštěva to byla zajímavá, mnohé jsme se o spisovateli dověděli, viděli jsme, kam chodil na ryby a lovil i ty snad "zlaté úhoře" a zajímavostí je, že z tohoto místa v době sezony je možnost se přívozem nechat převézt na druhý břeh řeky Berounky k restauraci u Rozvědčíka. Ovšem v době naší návštěvy tato možnost nebyla, neboť nebyla sezona a hlavně byla velká voda.

Po prohlídce jsme se opět auty přesunuli do obce Křivoklát, kde jsme měli v restauraci u Sýkory zajištěný oběd. A po něm následovala velmi zajímavá prohlídka Hradu Křivoklát s velmi zajímavým výkladem paní, která nás hradem provázela. A opět jsme o něco chytřejší, mnohé z historie hradu jsme neznali, mnohé i zapomněli ze školních let. Po opuštění hradu následoval odvoz na hotel a v tento den nás čekalo po večeři společné posezení v přísálí hotelu, kde se soutěžilo, zpívalo, sledoval se také hokej a došlo i v mém případě na taneček. Co na tom, že koleno bolí, při tanci se bolest na chvíli překonala. A protože jsem z kraje, kde nemůže chybět pravá trnková slivovice, tak jsem dovezla také na toto setkání. A hned bylo veselo a družno, pilo se a hodovalo. Každý něco dovezl - někdo něco upekl, další něco nakoupil a aby byla památka a neprošlo vše jen žaludkem, tak mnozí něco doma vyrobili. Ani na tento druhý den se hned tak nezapomene, opět spousta smíchu, spousta radostí ze setkání a ze života. Tento večer druhého dne byl o poznání delší než předchozí, ale i tak to stačilo, aby se každý na další den mohl vyspat, odpočinout si a těšit se na další zajímavý den.

Když nám ráno zahrčel náš budík, ani se nám nechtělo věřit, že začíná další den, spánek se zdál nějak krátký. No možná je to i tím, že člověk je natěšený na to, co zase krásného prožije. A opět jsme nebyli zklamáni. Čekala nás zajímavá exkurze do skláren Ruckl v Nižboru. Já sama jsem ve sklárnách nikdy nebyla a o to více jsem se na komentovanou exkursi těšila. A právem. Když jsem v jejich prodejně uviděla tolik skleněné a nádherné krásy, tak v ten okamžik bych nejraději z kufru vyhodila všechna svá zavazadla, nakoupila nějaké sklo, na kterém ujíždím. Po prohlídce prodejny si někteří i něco nakoupili a po nákupu si nás průvodkyně vzala na prohlídku do skláren, kde poprvé na vlastní oči vidíme zejména, jak se fouká sklo, jak se brousí, jak vznikají vzory. Konkrétně v této sklárně se vyrábí i nám dobře známý ČESKÝ LEV. A tito pracovníci jako první vědí, kdo tuto cenu získá. A nejenže jsme všechno viděli na vlastní oči - jak se vyrábí různé sklářské výrobky, ale i na vlastní uši slyšeli a něco se dověděli z historie tohoto sklářského umění. Když jsem viděla u broušení skla muže a viděla jejich ruce ,jak křehce se zmocnují skleněných výrobků, žasla jsem. Všecho je zde opravdu tvořeno ručně a už se nedivím, proč je zejména broušené sklo tak drahé. Ta krása ani levná snad být nemůže.

Po prohlídce někteří mají ještě v plánu projít se k zámku v Nižboru, my co jsme méně odolní a bolaví odjíždíme na hotel. Ale ani my jsme nelenošili na hotelu. Chvíli jsme poseděli u kávy a pak šli k jezu Berounky, kde je veslařský slalom. Také pro nás hodně zajímavé místo. Berounka je prostě nejen tichá ale u jezu také velmi hlučná. V těchto místech jsme u řeky chvíli poseděli, odpočinuli si a pomalu se vraceli na hotel k poslední večeři a k poslednímu posezení. A v tento večer došlo také na hru bowlingu, abychom jen nejedli a nepili, ale vyvinuli také nějakou pohybovou aktivitu. A bylo nás dost na hru, hráli jsme 2 hodiny. Po hře jsme se odebrali do pokojů, sbalili věci do kufrů a takto ukončili nás třetí den pobytu. Opět se připravil budík na ranní probuzení a mohlo se jít spát. Ale jenže ono se řekne spát, když hlava je plná dojmů a různých prožitků a zážitků. Spala jsem tuto noc špatně, ale což....doma se ten spánkový deficit jistě dožene.

Po asi 3-4 hodinovém spánku nás probouzí budík a po chvíli vstáváme, abychom s kamarádkou před cestou dobře posnídaly, v pokoji před odchodem posbíraly naše zavazadla, uzamkly pokoj, rozloučily se všemi skvělými Íčkaři a při tom si všichni popřáli vzájemně zdraví, abychom nám při příští setkání nikdo neubyl a raději zase někdo další přibyl a do tohoto našeho seskupení přistoupil. Hlavně se mě na těchto setkáních líbí, že se neřeší politika, na kterou máme různé názory. Spíše, pokud to jde, si raději pomůžeme, poradíme a podobně. Mějte se po přečtení mého článku všichni prima a snad někdy příště se všemi "na shledanou".

A díky Vám všem, kdo jste vykouzlili tu úžasnou přátelskou atmosféru, bez které by setkání ztratilo ten správný lesklý glanc.