Jan Blažej Santini - Aichel (1677 – 1723)

Neobyčejně nadaný a neobyčejně pracovitý člověk i přes svůj zdravotní handicap. Neví se přesně, jaké měl zdravotní postižení, ale říkalo se mu „chromý kameník“, i když toto povolání nikdy nevykonával právě z důvodu svého postižení a vyučil se vlastně malířem. Jako devatenáctiletý mladík se vydal na vandr do Itálie. Ještě předtím přidal ke svému kamenickému a malířskému vzdělání základy architektury. Po svém návratu začíná úspěšnou dráhu architekta. V Čechách a na Moravě vytvořil více než 80 staveb a vrcholem jeho stavitelského umění je právě poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.

Ráno se vyloupl den jako malovaný a parta 16 mikulovických seniorů, studentů VU3V, se po páté hodině vydává vstříc dobrodružství po stopách Santiniho.

Byli jsme všichni natěšeni a v dobré náladě, protože semestrální přednášky nás nadchly a my jsme byli lačni vidět alespoň něco málo z díla slavného architekta. Těšili jsme se na společně prožitý den. Jsme dobrá parta a vždy si spolu užijeme spoustu legrace, povídání a sdílení společných zážitků nám přináší radost. V devět hodin jsme už u cíle naší cesty, Žďár nad Sázavou.

První zastávka se koná na Dolním hřbitově, kterému se říká taky morový a nebo krchálek. V době morových epidemií v 18. století na Moravě nechal opat žďárského cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva vybudovat morový hřbitov podle plánů Santiniho, ale protože zároveň přijal i jiné opatření, například otevřel klášterní sýpky a potravinové zásoby i pro žďárské obyvatelstvo, morová epidemie se městu zázračně vyhnula. A tak se na hřbitově žádné morové oběti nepohřbívaly.

Druhým cílem našeho výletu byl areál bývalého cisterciáckého kláštera, nyní zámek Kinských. Klášterní kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláši, Santini při přestavbě znovu nechal rozehrát své mistrovství a současný človíček jen žasne, jací byli naši předkové mistři.

V současné době se přímo v hlavní lodi provádí archeologický výzkum, protože se tam začaly propadat kostelní lavice a po odkrytí podlahy se zjistilo, že jsou pod ní dávné hroby. Stojí za zmínku, mimo jiné, i mozaikové obrazy ze současnosti. V dávné historii klášter zažil obrovský požár, a tři dny po požáru umírá i zcela zničený opat kláštera Václav Vejmluva, který poskytl nocleh tulákovi a ten v noci požár založil. Požár byl tak silný a zničující, že jiskry létaly až na Zelenou horu, ale naštěstí vítr vál jiným směrem a klášterní kostel zůstal neponičen.

Třetí a poslední naší zastávkou je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, nebylo to však poslední dílo velkého mistra a ani za jeho života dílo nejobdivovanější, ale může být pokládáno za jeho umělecký testament. Výjimečnost tohoto barokního skvostu je potvrzena i jeho zapsáním do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Program našeho výletu se naplnil, před zpáteční cestou a po silném duševním zážitku jsme se šli posilnit do místní Taferny, ani tady nás nezklamali.

Celý den byl jak malovaný. Za dobrou organizační přípravu a skvělé zajištění celého programu, kdy vše šlapalo jako švýcarské hodinky, děkujeme ředitelce SOUŽITÍ 2005 Mikulovice Mgr. Štěpánce Beníčkové, prostě naší Štěpánce.