V červnu, kdy řepka je hustou neprostupnou džunglí a je vysoká jako já, se jí stejně prodírat nedá. Taky proč bych to dělala? Ani do lánů zvolna zlátnoucího obilí se touto dobou vstoupit nedá. Naštěstí okolí mého města - Roudnice nad Labem - je protkáno sítí cest a cestiček.

Nemám stání a potřebuji k životu vůně počínajícího léta, stejně jako dýchání. Denně se vydávám pěkně po svých do okolí města s batůžkem na zádech a foťákem na krku. Tato volnost a nezávislost na jakémkoli dopravním prostředku mi dává svobodu a možnosti jen tak se potulovat, změnit směr, zastavit se, rozhlédnout, posadit se, zhluboka dýchat a nasávat atmosféru, objevit všechny barvy světa.

Možná si řeknete, co pořád na těch vycházkách má? Vždyť chodí pořád na stejná místa a nic nového tam být nemůže. Mýlíte se ... může. Nikdy, ale opravdu nikdy není vycházka stejná. Pokaždé je co objevit. Pokaždé přijdou neopakovatelné situace.

Stačí vyjít ze dveří a za nimi sedí odpočívající mladá poštolka, učící se létání. Na chodníku se kolébá holub hřivnáč junior, kterému létání taky ještě moc nejde. Vedle plechových ořů se popásají zajíci. Co vyjítí ze dveří, to jiný zážitek, stačí mít oči dokořán a dívat se. Zralost řepky u hřbitova přiletěli otestovat stehlíci. Na cestu z pole vyletěla koroptvička a vzápětí ji druhá žene zpátky. Na letišti lovím sysly. Jejich pískání mi zní v uších ze všech stran, ale vidět není žádný. Po hodině jsem ulovila jednoho. Nevadí, půjdu znovu.

Vyrušila jsem srnce, odpočívajícího mezi dvěma lány, kdo se lekl víc? Divný flíček se v hledáčku fotoaparátu ukázal být skřivanem polním. To je úlovek! Rozradostněná se loudám k domovu. Na keři u paneláků si prozpěvuje pěnice hnědokřídlá. No řekněte, nemám já pěkné místo k bydlení i toulání? ☺

Potěšilo by mě, kdyby vám moje obrázky zavoněly nadcházejícím létem.