Na obrázku je vidět jejich lehké letní oblečení, zhotovené výhradně z přírodních látek, což ostatně bylo přirozené, žádné umělé materiály samozřejmě neexistovaly. Dědeček má lněné volné bílé kalhoty, plátěnou rozhalenou košili, na hlavě čepici s kšiltem, který byl ve velkém horku nahrazen bílým modelem s kšiltem z tmavě zeleného celuloidu. (viz častá fotografie našeho prvního prezidenta TGM). Na nohou má dřeváky, které všem vlastnoručně vyráběl ze dřeva a kůže. Byly to málem umělecké kousky, I já jsem měla své malé dokonalé dřeváčky, do kterých se tak snadno naboso vklouzlo. Byly vždy pěkně seřazené pod stříškou před vchodem do domu.

Babička vedle něho má bílý lehký šátek, který si proti slunečním paprskům mírně sklápěla  do čela a nahradila tak sluneční brýle I štítek dnešních kšiltovek.  Plátěná bílá halenka s dlouhými vyhrnutými rukávy, lehká vzorovaná sukně a ovšem zástěra s drobným modrotiskovým vzorem a nezbytnými kapsami. Na nohou měla lehké plátěnky. Toto oblečení se obměňovalo podle druhu činnosti;  práce na poli, domácí práce a do kostela. . Měli toho tenkrát jen pár kousků ale stačilo to.

V létě jsme spávali v postelích na lněných prostěradlech. Babička len spřádala, bělila na trávě a mým úkolem bylo plátno několikrát denně kropit. Ještě teď slyším, jak na něj dopadají vodní kapky. Slamníky byly plněné opravdovou slámou, musely se pořádně nacpat, ale stejně se proležely a to pak poněkud tlačilo.  Povlečení bylo ušité z pruhovaného kanafasu, většinou modré barvy, všechno to krásně chladilo.

Na pole jsme si o žních brali bandasku s vodou ze studně, byla krásně studená a ovoněná trochou malinové šťávy. Někdy také studený logr z cikorky (název mimochodem pochází z latinského označení čekanky). K obědu pak studené kyselé domácí mléko s nalámaným chlebem. To se dávalo na schody v “lochu” (sklep) a naběračkou se z něho sbírala smetana, kterou se poléval domácí tvaroh nakrájený na plátky. Zůstával na něm otisknut vzor režného sáčku, který byl zatížen kamenem, aby z tvarohu vytekla syrovátka. A ta se dávala prasátku.

Naši předci si uměli se všemi nástrahami léta poradit. Žádné koupání v řece Malši, tam se pouze nosilo v nůši na zádech vymáchat prádlo. To byla ovšem pořádná štreka. Tam jsem mohla až k večeru, když byla hotová práce, což pro mne bylo zkopení, či svezení sena a sebrání vajíček. Velkým svátkem bylo pro mou babičku strávit nedělní horké odpoledne za chalupou, kde byl stín. Tam jsme spolu sedávaly na režných pytlích a povídaly si, až sluníčko zapadlo.

To byla má nezapomenutelná prázdninová léta u dědy a babičky.

FOTO: Z archivu Marie Martschini