Milý deníčku, čarovná příroda

Do konce mého času pro sebe zbývají ještě dva krásné dny. Dva předchozí jsem vyplnila aktivně, splnila jsem, co jsem si předsevzala a ještě přihodila něco navíc.

Dnes bych měla trochu zvolnit, abych nepřijela domů uhnaná a unavená. Ale na zvolnění není čas.

Středa 31. července

Milý deníčku, dnes budu plnit další naplánovaný cíl. Rozhodla jsem se, že pojedu na Kozmické ptačí louky. Už jsem tam byla dvakrát, jednou brzy z jara a to byl úplně nejlepší čas. Ptáků tam bylo docela hodně a byli takový čiperní, hašteřiví a taky hladoví.

Vstávám před pátou a obouvám toulavé boty. Jdu pěšky směr Děhylov – vlaková zastávka. Samozřejmě cestou lelkuji u Poštovního rybníku a vlak dobíhám, ale stihla jsem to. Za tři minutky už vystupuji v Jilešovicích. Teplota stoupá úměrně tomu, jak stoupá sluníčko na obloze.

Cestou obdivuji květenu na loukách, je vidět, že jednou už bylo posečeno a teď louka vypadá jako rozkvetlá zahrada. Čarovná příroda.

A už je tady můj dnešní cíl. Kozmické ptačí louky. Po opravdu příkrých schodech lezu na pozorovatelnu. Ze země není vidět žádné ptačí křidélko ani nožička. Jen jedna zvědavá volavka na vysokém stromě drží hlídku.

Volavek je na kalužích vody docela dost, jsou podrážděné a hašteřivé. Ale většinu času stojí nehnutě a pozorují blátivou vodu před sebou. Vidím kachny a v rákosí pobíhají jespáci. Přiletí i dvě husy a já slezu z výšin na pevnou zem a jdu se podívat na husy, vím o jejich lokalitě. Ve strouze zahlédnu želvičku.

Husy najdu, ale jsou daleko za ohradníkem a močálovou strouhou. Jsem z toho taková rozladěná a loučím se tiše s tímto místem, vím, že jsem zde naposledy.

Vlak a autobus mě bezpečně dopraví do Hlučína. Hned vedle zastávky je hospůdka, tak tam zaběhnu na oběd.

Dnes mám splněno, budu odpočívat. Večer mě ven vylákala překrásně malovaná obloha.

Čtvrtek 1. srpna

Milý deníčku, ráno, ač nemusím, se budím brzy. Je půl páté a venku skoro tma, zatažená obloha. Přesto se po šesté hodině vydám na autobus a ten mě jen kousek popoveze a zbytek už budu mít v nohách.

Mým cílem je Přírodní rezervace Štěpán. Je to mokřad rozkládající se na více jak 45 ha. S vysokými porosty rákosí a ostřice, hladinu pokrývají společenstva různých vodních rostlin. Druhově pestrá ornitofauna čítá prý na 160 druhů. Já jsem měla štěstí jen na velmi skromný počet druhů. A vše pěkně z dálky. Volavky popelavé, labutě velké, kachny, lysku černou, slípku zelenonohou. Na břehu jsem narazila na žlunu zelenou, a na ptáčka, podle aplikace Lens - lejsčíka šedohnědého, ten snad ani neexistuje. Byl to lejsek šedý. A jinak nic kloudného k focení nebylo.

Procházka však byla krásná, tichá a díky počasí zádumčivé.

Odpoledne jsem neodolala a šla jsem se jen tak courat po městě, nahlížet do obchodů, zajít si na zmrzlinu… Za celý den jsem nacourala celých šestnáct kilometrů, slušný výkon na babku.

Dnes je poslední den mého svobodného toulání, zítra se vracím do reality. Tak jak to má být.

Pátek 2. srpna

Milý deníčku, dnes Tě otvírám naposledy, doufám, že jsem potěšila všechny, kterým byly moje řádky určeny. Probudila jsem se do zamlženého rána a hupky dupky z postele rovnou k vodě, hned po rychlé ranní hygieně. Rybáři, ti tišší blázni stejně jako fotografové, už jsou na svých místech a chystají své saky paky. Ve vodě dva plavci, brr, mají můj obdiv. Přiletěli se se mnou rozloučit tři malí ptáčci, k mému potěšení, to nebyli vrabčáci, ale (podle aplikace Lens) slavíci obecní. Radost hned po ránu.

Elena

Pozvánka závěrem

Hlučínsko, lidově Prajzská, je region, který byl vždy poněkud jiný, s odlišnou historií a nářečím, který je pro člověka odjinud nesrozumitelné. Skoro 200 let bylo toto území součástí (Pruska) Německa. Hlučínsko vzniklo po první světové válce, kdy bylo území připojeno k Československu, přestože se jeho obyvatelé cítili být Němci.

Region vznikl zcela uměle, tažením čáry na mapě podle pravítka a odtrhnutím tak části okresu Ratiboř.

Německo se s tímto uspořádáním nesmířilo a po roce 1938 si vzalo území zpět. Tím pádem museli muži do války, narukovalo dvanáct tisíc mužů a vrátilo se jich domů o tři tisíce méně.

Hlučínskem na konci druhé světové války prošla zničující fronta a bylo až k nevíře s jakou rychlostí byl region obnoven.

Co stojí za zhlédnutí (mimo jiné):

Kozmické ptačí louky

Landek u Petřkovic (řeka Odra odkryla uhelné sloje)

Hněvošický háj na Almině vrchu

Kobeřické motýlí stráně

Cihlová architektura (evangelický kostel v Hlučíně byl první cihlovou sakrální stavbou, postaven v roce 1862)

Četné sakrální památky barokní

Zámky – Šilheřovice, Chuchelná, Kravaře

Hlučínské opevnění

Národopisné zvyky a slavnosti

Jste srdečně zváni, protože lidé jsou zde neuvěřitelně vlídní, alespoň ty, které jsem poznala.