Vím, o čem píšu, mým životem už prošlo hodně zvířat a ne vždy jsem péči o ně zvládla se ctí. Třeba králíky nám likvidoval mor a sousedovic kocour, několik slepic lasička atd. Jo, učíme se celý život.

Jenže - jsou okamžiky, které nevymyslíte. Včera jsem měla nutnou práci kolem včel. Teplota 30°C ve stínu nic moc, když máte na hlavě kuklu, tělo v kombinéze a na rukách rukavice. Oddychla jsem si, když jsem si mohla dát sprchu a převléknout se do kraťasů.

Manžel seděl nad knížkou. A jen tak na půl pusy se zeptal "Nevidělas kachny?"

"Kachny? Neviděla. Ani neslyšela." A teď mi to teprv došlo. Jak to, že neviděla?

Máme totiž indické běžce. Kvůli slimákům. A oplocenou zahradu. Kachny tam mají svůj bazének a většinu dne tráví u něj. Občas se vydají na průzkum, prolézají, kde se dá a hledají ňamky, tedy slimáky a žížaly. Ale lítat moc neumí.

Jak to, že tam nejsou?

Manžel neochotně pokračuje: "No, ony objevily tu kočičí díru v plotě, a zdrhly k jézedum (objekt bývalého JZD). Já je chtěl zahnat domů, ale skovaly se." 

"Ony přijdou, bude jim chybět voda," utěšuju spíš sebe než jeho. Ale nedá mi to a jdu se po nich podívat. Dojdu až k čističce obilí. Ve vratech dole je díra jako hrom, tou by prolezl podstatně větší tvor než kachna. A jedno prkno je vylomené po délce tak šikovně, že prostrčím hlavu dovnitř. "Káč, káč, káč," zkouším volat. A div se světe, ozvou se. Já vím, nemá se to, ale vlezu dovnitř. Volám, projdu celý objekt (vůbec se mi tam nelíbilo), kachny nikde. Jen nějaký velký pták mi proletěl nad hlavou. Vrátím se domů. Pro posilu.

Manžel mi nevěří, že prý ví bůh, co jsem slyšela atd. Prý to celé okolo obešel už před tím a kachny tam nikde nebyly. Ale přesto i on do čističky vleze a celou ji projde. Marně. Prohledáváme tedy všechna houští kolem zahrady. Kachny jsou čtyři, i kdyby je něco chytlo, musí tam být alespoň peří... Po půl hodině mi to nedá a vracím se do čističky. "Káč, káč, káč...," odpoví a zase je ticho. Zase to celé projdu, koukám do kanálů i pod stojící plechy. Nic. Jdu za manželem. "Poď sem. Jsou tu. Ale někde tady na kraji, co jsou vrata, když jdu dozadu, je ticho. Ale ty díry, co tu jsou, tím by neprolezly. Nebo myslíš že jo?"

"Hele, ty když chtěj..." Zase zavolám a tentokrát je uslyší i on. Koukne ven mezerou mezi prkny a kachny objeví. Jsou zalezlé pod šípkovým keřem. Hurá!

Jásala jsem předčasně. Holky dorazily domů v pohodě, ovšem kačer? Vyhne se otevřeným vrátkům a naráží o kus dál do pletiva. To nevymyslíš. Další půlhodinu se ho pokoušíme zahnat do zahrady. Plácá se v roští, snaží se prolézt pletivem a má tendenci vracet se k čističce. Běháme tam a zpět podle plotu a stodoly, všude je to zarostlé. Javory, kaštan, černý bez a šípky. Manžel si jde pro kombinézu, nechce být poškrábaný ještě víc a já přemýšlím, jak vystresovaného kačera donutit, aby alespoň našel tu díru, kterou předtím zdrhli, když se vrátek bojí. Co mu strčit do cesty sklo? Nevyděsí ho, ale snad zastaví a pak, možná... Manžel je skeptický, ale to sklo mezi plot a knínky černého bezu dá. Zadařilo se. Kačer je doma!

Kouknu na hodinky. Kachní anabáze trvala téměř dvě hodiny.

PS: Celou dobu, co tohle píšu, se kocour Ferda snaží upoutat mou pozornost, případně mi vyskočit na klín. Nudí se, musí být zavřený doma, je po operaci. Ale to je zase jiný příběh. Jo, domácí mazlíčci...