Psycholožka Hana Alblová: Každý člověk se v krizi chová jinak. Univerzální rada, jak se vyrovnat s traumaty, neexistuje

Strach, pocit marnosti, beznaděje, neschopnost dívat se do budoucnosti a další psychické propady prožívají lidé zasaženi povodněmi. „Lidem v takovém stavu je důležité nabídnout naději, potřebují vidět světlo na konci tunelu," říká psycholožka Hana Alblová.

Lidé, které postihla ničivá povodeň, musí být v těžké psychické situaci. Jak mohou být psychická traumata nebezpečná? 
Ano, skutečně se tito lidé nachází v psychicky tíživé situaci, ale je těžko hodnotit, kdo a jak na tom je, ta záležitost je velice individuální. Jedná se o to, že některým lidem, kteří zatím bojují, vůbec nedochází to, co se děje. Jiní už jsou ve špatné psychické kondici několik dní zpátky, protože viděli předpověď, a už třeba zažili povodeň předtím. Takže je to opravdu člověk od člověka. Ta situace po psychické stránce není opravdu jednoduchá.

Co prožívají tito lidé?
Tak samozřejmě jsou to až traumatizující zážitky. Je to strach, pocit marnosti, různé psychické propady, neschopnost vypořádat se s tím, že je to tu znovu, jak se to mohlo stát…Mají v podstatě problém s tím, že jsou tam, resp. tady a teď a je těžké se dívat někam do budoucnosti a mít pocit bezpečí.

Jak jim rychle pomoci, co potřebují vědět, slyšet? 
Potřebují vědět, že pomoc tady je. Jde o informace typu: „Nyní budete převezeni do bezpečí, budete mít k dispozici potraviny, vodu atd., včetně lékařské a například také psychologické pomoci. Důležité je nabídnout jim naději, říct jim, že ten déšť ustává. Potom, až budou oni samotni zapojeni do toho fyzického úklidu po povodni, tak je to o tom, že jednoduše řečeno uvidí „světlo na konci tunelu“. Tedy to, co by měli slyšet je, že jsou v pořádku, v bezpečí, což je nejdůležitější. Že na tom majetku tolik nezáleží a že jsou zde lidé, kteří nabízejí materiální pomoc, takže se nemusí bát, že by v tom zůstali sami. Doporučuji držet se spíše obecných informací, neuvádět nic konkrétního, protože tito lidé se toho pak chytají jak stébla trávy a mohou se poté objevovat stížnosti, že to a to nebylo splněno. Proto opravdu podávat obecné informace tak, abychom se vyhnuli následným konfliktním situacím.

Většinou postiženým lidem pomáhají rodinní příslušníci. Jak ale pomoci lidem, kteří jsou sami a oporu v rodině nemají? 
Ano, mohli jsme to vidět i na některých záběrech, kdy jsou senioři opravdu sami. Proto by bylo fajn, aby někdo z rodiny, kdo má seniora v zaplavené oblasti, to nahlásil někomu ve vesnici či městě. Pokud tady tato možnost není, a senior, nebo osoba, která je sama a má omezené možnosti, nemůže najít pomoc u rodiny, tak je důležité, aby kontaktovali linky, které jsou pro tyto případy zřízené. Pomoc lze hledat také u sousedů.

Měl by se stát postarat o psychologickou pomoc postiženým lidem a zřídit například nějaké krizové centrum v oblastech postižených povodněmi? 
Samozřejmě. Je to situace, kterou nezažíváme poprvé. Nemám tedy tu informaci, zda již něco takového běží, ale stejně tak, jako např. mobilní operátoři dávají lidem v postižené oblasti k dispozici neomezená data, tak by měl stát dát lidem k dispozici nejen tu materiální, ale také psychologickou pomoc při a po povodni. Je potom na každém, kdo takovou pomoc potřebuje a využije ji, ale měla by být k dispozici.

Předpokládám, že bezprostředně po pohromě člověk zažívá šok, po kterém mohou následovat deprese či posttraumatické stresové poruchy. Jak dál s takovými lidmi pracovat? 
Důležité je, aby si člověk přiznal, že to, co prožil, pro něj je skutečně traumatizující, že se to nadále objevuje v jeho chování, myšlení a nastavení. Je potřeba vyhledat pomoc psychologa, psychoterapeuta, psychiatra. Někteří chtějí psychoterapii, pomáhá jim mluvené slovo, jiní navštíví například svého praktického lékaře a vyžádají si léky na spaní… Myslím si, že ať tak či tak, to psychické trauma v nich roste, obavy se začnou objevovat v podobě úzkostí, depresí a jiných stavů. Proto by měli vyhledat pomoc.

V některých oblastech je to už druhá, třetí, i čtvrtá povodeň, kterou lidé prožívají. Jaké stopy na duši tyto stresové situace na lidech zanechají? 
Nechci se opakovat, ale je to ryze individuální záležitost. Někdo chce bojovat s daným živlem, ale je to v podstatě tak, že každý ví, co se mělo a má udělat, ale najednou je to tady, ta situace nastane a je potřeba jednat okamžitě. Najednou se objeví pocit bezmoci, beznaděje a ten může být tak silný, že někteří například odmítnou pomoc, odmítnou opustit svůj domov, i když zůstat tam je velké riziko. Najednou jako by kapitulovali, nechtějí řešit nějakou evakuaci atd. Nicméně potom se stává, že později volají o pomoc, ale záchranáři se k nim již nemůžou dostat, nebo mají cestu k nim opravdu komplikovanou. To vše je základem pro posttraumatickou stresovou poruchu, a jak jsem již říkala, je potřeba si to přiznat a řešit to.

Vaše společnost sdružuje několik desítek psychologů. Už se na vás lidé obracejí, příp. nabídnou vaši psychologové sami pomoc lidem v postižených oblastech? 
Ano, naše společnost disponuje týmem zkušených psychologů, kteří jsou připraveni nabídnout pomoc v náročných situacích, včetně krizí a mimořádných událostí, které mohou postihnout jednotlivce či celé komunity. Lidé se na nás již začali obracet a v těchto těžkých chvílích je naším cílem poskytnout nejen odbornou podporu, ale i lidské porozumění. Naši psychologové rovněž sami proaktivně nabízejí pomoc tam, kde je to potřeba. V krizových situacích, jako jsou například přírodní katastrofy, nehody či jiné mimořádné události, je klíčové reagovat rychle a poskytnout nejen psychologickou první pomoc, ale i následnou péči, která pomáhá s dlouhodobým vyrovnáváním se s traumaty.   

Existuje nějaké desatero psychologické pomoci, tedy nějaké základní rady, které by mohly postiženým lidem pomoci? 
Za sebe bych to nenazývala desaterem. Základní rady samozřejmě jsou, každému však pomůže něco jiného, opět je to velmi individuální. V těchto chvílích je samozřejmě důležitá blízkost ostatních lidí, ale nezapomínejme na to, že i samota je pro ně důležitá, potřebují být také chvilku sami, aby se se vším mohli vyrovnat, měli klid, neměli okolo sebe neustále hluk a chaos. Například v azylových místech by mělo být místo, kam si člověk může zajít sám a chvíli se od všeho odtrhnout. Ta nejzákladnější rada je, udržet tyto lidi v klidu. To znamená nevystavovat je hluku, pláči, sténání… Samozřejmě tyto reakce zde jsou, ale neměly by se šířit kaskádovitě, přenášet se z jedince na jedince, protože to vše podněcuje paniku. Pro zklidnění nedoporučuji nějaké metody nátlaku, ale právě zde by mohli být nápomocni psychologové, kteří znají různé techniky zklidnění a pomoci. Je potřeba, a znovu to budu opakovat, uvědomit si, že univerzální rada neexistuje. Ti lidé jsou v takové situaci, kterou si nedokážeme představit, ty prožitky jsou opravdu náročné.

PhDr. et Mgr. Hana Alblová je psycholožkou online poradny MOJRA .