Moje evakuace v zaplaveném Bohumíně

Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové předpovídali velké deště, ale netušili jsme, že to bude opět apokalypsa. Před vodou neutečeš, ale byla jsem v klidu, protože od řeky nás chrání železniční násep, kudy jezdí vlaky do Polska.

V neděli ráno už nepršelo, obloha byla modroučká a sluníčko hřálo o sto šest. Elektřina fungovala, televize a internet taky, nic nám nechybělo. Val nás ochránil pouze do deváté hodiny a najednou se začala voda blížit k našemu pečovatelskému domečku. Klidu nepřidali ani úředníci z města, když přesvědčovali všech 13 nájemníků, ať zabezpečíme byty a necháme se evakuovat k příbuzným nebo do školy. Jednohlasně jsme odmítali, že nám nic nehrozí, vždyť už neprší. Ouřadové byli jiného názoru, že řeka Odra bude kulminovat v noci a pak už se k nám nikdo nedostane, protože pod vodou už je půl Bohumína.

S obavami jsme sledovali, jak si nás voda pomalu obkličuje. Valila se nejen od náspu, ale i z pole sousedícího s naší zahradou a třetí proud po silnici už nás odřízl od města. Naposled nás vyzývali, kdo může, ať se nechá zavčasu evakuovat. Najednou vypnul proud. Zavolala jsem manželovi, jestli se mám nechat odvézt k němu a on souhlasil. Rozhodnuto. Balit jsem nic nepotřebovala, u dveří ještě stál připravený kufr na týdenní pobyt se seniory v Karlovicích, ale pro záplavy v Jeseníkách byl zrušen. Místo něj jsem měla odjet v pondělí na týdenní tábor na Oravici, ale i ten byl prozatím odložen.

K domu byla přistavena hasičská Tatra z Hlučína a moc hodní kluci nám pomáhali vylézt po žebříku dovnitř. Obtížný výstup jsem s pomocí zvládla. Potom nastupovala sousedka Bětka. Na třetí šprušli žebříku se rozhlédla po interiéru záchranného vozidla a řekla, že se jí to ani trochu nelíbí a tímto autem nepojede, a začala sestupovat zpět na zem. Asi očekávala pohodlnější cestu luxusním taxíkem. Hasiči vzpouzející se stařenku uklidňovali, že jiné auto už by velkou vodou neprojelo a pak ji popadli do náruče, vysoukali nahoru a usadili na dřevěnou lavici a rozjeli jsme se. Chudák, třásla se jak osika. Ale to už jsem se třásla i já, protože jsme se brodili tím vodním proudem a teprve teď jsem viděla všechnu tu hrůzu. Jedno velké bohumínské jezero. Nová Červená kolonie pod vodou, všude auta utopená až po kliky. Obchod Hruška zatopený až po výlohy. Přijeli jsme před dům, který byl zaplavený až po první schod a samozřejmě už byla voda ve sklepě. Hasiči se několikrát ujišťovali, jestli jsme opravdu na správné adrese. Zvonky nezvonily, volala jsem manželovi mobilem, že už jsem tu. Když přišel otevřít dveře, vesele na něj hasiči volali, že mu vezou ženu. "To jsem rád, už jsem měl o ni strach!" Příchod do domu jedině přes tu vodu. Zula jsem boty a vykasala kalhoty. Zbytečně, protože vodu jsem měla až skoro po zadek. Poděkovala jsem hasičům a kulhala do poschodí. I pohled z okna na okolí byl děsivý. Voda, voda, voda, samá voda na všechny strany.

Dimko mi nabídl vuřtguláš, že ho před chvílí dovařil. Podivila jsem se, jak mohl vařit, když nejde proud. "Ty vaříš na indukci, ale já vařím na plynu a plyn zatím jde." Sláva, aspoň nějaké pozitivum v této krušné době. Přiblížil se večer. Dimko zapálil svíčku a povídali jsme si. Město, jindy hlučné, bylo černé a tiché. V noci jsem při cestě na záchod vrážela do překážek. Druhý den Dimi pracoval na zajištění aspoň orientačního osvětlení, abych se při nočních procházkách nepřizabila. Další hodinu jsme strávili přesvědčováním mobilů, aby si ukously z dat, která jsme dostali zdarma, ale moc se nám nedařilo. Vzala jsem si z domu korálky a drát, tak jsem aspoň vyráběla srdíčka, která chci dát účastníkům turnaje ve hře RUMMIKUB. Hlavní práce nás teprve čekala. Začaly se kazit potraviny v ledničce a ze zmrzlých zásob v mražáku se stávala rozbředlá kaše. Likvidace a úklid. Dimi marně sledoval hladinu před domem, jestli už se bude moci vypravit ven a zkontrolovat garáž za Kauflandem a neustále naříkal, že předpovědím nevěřil a nechal si utopit auto. V úterý ráno už se dalo v gumákách vyjít. Vrátil se nešťatný, že se ke garáži vůbec nedostal, jezero dosahovalo až po kliky garáží, tak je jasné, ža autíčko tuto povodeň nepřežilo.

Od neděle jsme neměli žádné zprávy. Nevěděli jsme, jestli má přijít ještě nějaká další povodňová vlna. Mobily se vybily. Jediným kontaktem se světem byl pohled z okna. Dimi vyrobil z baterií provizorní power banku a nabil mi aspoň trošku mobil. Nejdříve mi na něj zavolala sousedka, že u nás v pečováku už jde proud a teče teplá voda. Pak volala vedoucí tábora, že se na Oravici odjíždí zítra. Rychlé rozhodnutí, že když opustím azyl u Dimka, budu se moci osprchovat a připravit na odjezd. Vozíček jsem neměla, jen francouzské hole, tak jsem těch 300m šla skoro hodinu. Potěšující zpráva, voda se k nám do domečku nedostala. Doma mě čekal úklid mé lednice a mražáku. A pak jsem konečně sedla k PC a na Fb viděla další záběry zaplaveného Bohumína, které přikládám. Je na nich vidět, že mnozí obyvatelé přežili povodeň opravdu s velkými ztrátami.

Moje evakuace v zaplaveném Bohumíně

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více