Tak jsem se vydal na cestu! Nehledám ale nějaký, až vznešený cíl. Cíl je vlastně konec takové cesty. A já konec ještě nechci. Chci stále jít a na té cestě dělat to, co se mi líbí a co umím. Zkrátka, vnímat život. Jeho každodenní, všední realitu. A třeba o tom i něco napsat. Tím mým cílem je ta samotná cesta, nikoli její konec. Moje nedávná osmdesátka, to je pouze jedna ze zastávek na oné cestě. Nevím, kam dojdu, a nepřemýšlím nad tím.

Nemám nereálná přání, ani si nedávám nereálné cíle. Vždy jsem se snažil jen reagovat na vzniklé situace a průběžně je řešit. Nikam nespěchám. Velké, zářivé cíle přinášejí sice velké výsledky, ale také možnou frustraci a zklamání, pokud se člověk toho cíle nedokáže dobrat.

Každá životní cesta se klikatí a přináší kromě radostí i pochopitelné problémy a nezdary. Ale člověk by se měl naučit takové problémy řešit a eliminovat jejich dopad na svoji psychiku. Důležité je, aby taková cesta byla prozářená upřímností, vírou, odvahou a svobodou.

Můžeme zpomalit, můžeme i zrychlit. I to je cesta. Často jsem se musel zastavit, abych nabral sílu jít dál. To bylo ve chvílích, když jsem tou cestou šel už pouze sám.  Jít ve dvou je vždy snazší a přináší větší životní pohodu. Pokud ovšem sejdu v myšlenkách
i v realitě z oné cesty virtuální, metaforické, na prašnou cestu skutečnou, vyvstává přede mnou otázka, zda bude možné tyto obě cesty vhodně skloubit v  jeden organický celek, aby optimálně podpořily svoji vzájemnou existenci.

Ty splněné jednotlivé úseky života, řekněne, ty malé drobné cíle, nevědomky vytvářejí předpoklad pro naplnění něčeho většího a důležitého. Hlavně přitom nezaváhat!

„Životem dále jít a naději mít v tváři,

procházet krajinou, v duši mít mír a klid,

Osude, posečkej, vždyt slunce ještě září,

osude posečkej, je přece krásné žít.“

*

J. Z.