Podzimní vycházka Alejí praotce Čecha

Ještě pár dní předtím, než se podřipská krajina zahalila bílým neprůhledným závojem z mlhy, zvala dychtivé poutníky k cestě prosluněnou krajinou. Jako stvořená k pohodové procházce v kterémkoli ročním období je alej praotce Čecha, vinoucí se mezi poli z Ledčic do Mnetěše.

Ledčice je obec ve Středočeském kraji, ležící jižně od památné hory Říp. A právě díky iniciativě obce byla v roce 2005 vysázena alej z mladých stromečků v místech, kudy kdysi vedla cesta z Ledčic do sousední Mnetěše. Ta byla později rozorána a z přírody zmizela. Nezmizela však ze starých katastrálních map a podařilo se ji obnovit s tím, že do pozemku bylo uloženo kanalizační potrubí. Alej byla osázena třemi sty stromečky a osazena naučnými tabulemi o místním životě, floře i fauně. Díky tomu, že po celou dobu, kdy alejí kráčíte, máte před očima horu Říp, dostala název Naučná stezka praotce Čecha.

Zpočátku končila na okraji katastru obce a současně i Středočeského kraje. Sousední obec Mnetěš už totiž leží v kraji Ústeckém. Později se k projektu aleje Mnetěš připojila , navázala na stávající alej a dosázela stromky až do Mnetěše. Naučná stezka je označena modrými turistickými značkami a měří necelé 3 km. Za léta od jejího vzniku už stromky pěkně povyrostly a zdobí krajinu pod Řípem. Na její trase je i několik odpočinkových míst s lavičkami.

Já jsem si alej prošla v pěkném podzimním odpoledni 29. října, kdy pod stromy už ležela vrstva listí, ovšem většina stromů ještě zářila podzimním zlatem. V Ledčicích jsem se zastavila u rybníčka a vyšla ze vsi. Podřipská pole už byla sklizená a proháněl se po nich pásový traktor. Naštěstí mě neproháněl nikdo, jen čas, takže jsem si v poklidu šustila spadaným zlatým listím a nasávala vůni ještě teplého podzimu a možná posledních příjemně hřejivých paprsků.

Měla jsem v plánu projít alejí do Mnetěše a dojít do další vesnice - Vražkova na vlak. Plán to byl celkem dobrý, kdyby mě ovšem cestou nezdžovaly pohledy na podzimní Říp. Vláček motoráček jsem bohužel zaslechla houkat a viděla ho projet ve chvíli, kdy jsem ho absolutně nemohla doběhnout. Bezmocně jsem z jakéhosi důvodu přece jen došla až k nádraží, rozhodila rukama a vydala se na cestu po svých.

Po projití Vražkovem mě doběhla změna času, které jsem ještě nepřivykla a neuvědomila si, že tma bude o hodinu dřív, než jsme byla zvyklá. Slunko se rychle začalo sklánět k západu a mně se nechtělo ve tmě pochodovat po silnici, kde jezdí dost aut. Naštěstí mám komu zavolat o pomoc a zanedlouho mě domů dovezlo naše autíčko s ochotným řidičem za volantem.

Podzimní vycházka Alejí praotce Čecha

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více