Žádná světla nesvítila, plyn neunikal, stěrače nestíraly – pardon, to je z jiného příběhu, zamčeno bylo snad na deset západů. Tedy, hlavní dveře na dvakrát dva, zbytek se týkal zásuvek s cennostmi a kliček na oknech. Už tak dávno nikam necestovala, že propadla naprosté panice. Ale na vnoučátka, vyrůstající stovky kilometrů daleko, na ty se moc těšila. Měla co nejdříve nahradit jejich onemocnělou mámu, svou snachu, tu, jenž jí před lety odloudila syna. Rázem zapomněla na zášť a vzepjala se v ní vlna soucitu, zodpovědnosti i babičkovské lásky a spěchala rodince v nouzi na pomoc.

Doma shledala všechno v pořádku. Ovšem poslední vhodný autobus ke všem ostatním přípojům, co ji dnes čekaly, vypadal k nezastižení. Nabírala zbytky dechu a Osudu se jí zželelo: „Nechám rozhodnout ostatní cestující. Ostatně, je to jejich čas.“ Postupně pošimral pozornost každého z nich.

„Stará bába! Proč nesedí doma?“ pomyslel si pán podobného věku. Takže nic. „A co vy, slečno?“ „Mně je to jedno,“ odfrkla Osudu vnadná dorostenka a pokračovala v ťukání duchaplné esemesky kamarádce. Něco ve smyslu, má-li si vzít na rande sukni či kalhoty a zda-li jít vůbec s Robertem nebo raději s tím úchylným, ale solventním Rostislavem. Zkusil to ještě jednou. Nevěděl, ač Osud, zda připojit bod k počkat či nepočkat. „Vodpal!“ utřela ho rázně, lakonicky a výmluvně.

„No počkej! Na dnešní večer ti uchystám pěknej trapas. A je mi jedno, jestli ho absolvuješ v sukni nebo v kalhotách. Každopádně se Robertovi i Rostislavovi budeš už jen vyhýbat!“

Ostatní ženy, byť různých věkových kategorií, zaprosily Osud, nechť řidič na paní počká. Dovedly se vcítit. Ovšem pánové se vesměs projevili jako poťouchlíci a většině z nich prošlo hlavou taktéž něco o staré bábě, co má sedět doma.

Nakonec jediný hlas měl rozhodnout, zda paní dnes odcestuje nebo ji snad, nedej Bože, sklátí mrtvice. Osud se rozhlédl, koho že se ještě nezeptal. „A jé! Tak to ta nebožačka (nebo už snad nebožka?) nemá šanci.“ Na nejzadnějším sedadle autobusu podřimoval ošuntělý mladík s okovaným obočím. Na hlavě uprášené dredy, na krku zavěšená sluchátka, džíny, co zřejmě nebyly nikdy představeny žádnému pracímu prášku, zastrčené do vysokých ublácených opřezkovaných bagančat. Osud do něj nesměle lehounce strčil a tak tak uskočil. Mladík vykulil oči a okamžitě zhodnotil situaci vystartováním směrem k řidiči, řadícímu už jedničku. „Promiňte, prosím, mohl byste ještě momentíček posečkat na tu starší dámu s kufrem? Evidentně jí na tomto spoji hodně záleží! Jste hodný, pane řidiči. Jistě vás Osud za to odmění.“

Oněmělý řidič ještě chvíli lapal po dechu a zatím, co se paní úlevně uvelebila a dech už popadla, nevěřícně na sebe s Osudem koukali a chvíli přemýšleli o té odměně. „No tak už jeď!“ pobídl Osud řidiče rozmrzele. Jak potrestat všechny ty zlomyslníky, s tím si hlavu nelámal. V nástrahách byl mistr nad mistry. Ovšem, jak se zavděčit někomu tak nevděčnému, jako je člověk, který, když je teplo, řekne: „Fuj, to je ale vedro!“ a když je zima, tak je „odporná zima,“ když prší, tak je „psí počasí“ a když je sucho, tak je „zatracený sucho a všude prachu a nezaprší a nezaprší…“

Dodnes ten řidič jezdí s ukřivděným pocitem, že se na něj Osud s odměnou stejně vykašlal, jelikož mu nic jako mimořádná odměna nepřišlo, ať se chudák Osud snažil jak snažil.

Ani žádný „happyend“ z toho tehdy nevyplynul. Nikdo se nezastyděl, nikdo nezměnil názor na dredatý mladíky s okovaným obočím. Jen paní s kufrem poděkovala řidiči a možná i Osudu a mladíkovi s dredy … už ne, přesto, že jí to jiná paní pošeptala, jak se jí uctivě zastal. Bála se na něj byť jen podívat.

Holt – je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka.