Děda na kolobrndě Břetislav Snášel: Důchodem život nekončí, pohyb je život

Před pěti lety začal jezdit na koloběžce. Najel už přes 9 000 kilometrů. Nyní se vydává na pouť z Polských Sopot k italskému jezeru Lago di Garda. Je mu 73 let a říká si Děda na kolobrndě.

Jak vás napadlo vydat se na koloběžce na dlouhou trať? A proč to vlastně bylo až v tak pozdním věku?
Celý život jsem byl zvyklý něco dělat. Celkem 25 let jsem byl vedoucí turistického oddílu a vedl fotografický kroužek. Jako vedoucí jsem jezdil na tábory, s rodinou jsme vyráželi trampovat. V roce 1977 jsem vymyslel a několik let provozoval 1. Moravský chůdařský klub, uznaný státem jako netradiční sport. Měli jsme soutěže, chůdofotbal trojic, výstupy na hory, běhy, stání na chůdách atd. Několikrát jsem měl úspěšné vystoupení na Festivalu kuriozit, pořádané agenturou Dobrý den v Pelhřimově. Také jsem několik roků jezdil po menších folk a country festivalech s kamerou a natáčel vystoupení kapel, o kterých, kromě jejich okolí, skoro nikdo nevěděl. Také jsem s kamarády několik takových festivalů pořádal. Mezitím jsem samozřejmě chodil jako každý do práce a vychovával své děti. Na cestování nebyl čas. Až jsem všeho nechal a odešel do důchodu, začal jsem nad sebou přemýšlet. V roce 2019 jsme se s ženou Evou připravovali na Svatojakubskou pouť z Porta do Santiaga de Compostela. Šli jsme na etapy, nejdříve přes Moravu. Já si všímal okolí a vesnických cest. A přemýšlel jsem o tom, že až se vrátíme ze Santiaga, zkusím si Moravu přejet na koloběžce. V roce 2020 začal covid a bylo po Svatojakubské cestě. Tu jsme šli později. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Já jsem si v červnu 2020 řekl, že hned jak to půjde, vyrazím na koloběžce. Došlo k tomu na konci června a ujel jsem tehdy 280 kilometrů.

Jaká byla vaše dosud nejdelší cesta na koloběžce?
Na jaře roku 2022 jsem se vydal na pouť po jižní Skandinávii, což byla trasa dlouhá celkem 2100 km. Projel jsem mimo jiné Helsinky, Stockoholm, Västeras, Oslo, Kodaň...

Trénujete na takové dlouhé tratě? Kolik kilometrů denně najezdíte?
Je to různé. Pokud se chystám na delší pouť, jezdím skoro každý den nejméně 20 km. Jinak si vyrazím dvakrát za týden, kolem 30 km. Za rok to dělá zhruba 4 000 km i s poutěmi. Ty jezdím dvakrát za rok. jarní delší a podzimní kratší.

Když se vydáváte na takovou dlouhou pouť, co všechno na cestu potřebujete? Co si s sebou na koloběžce všechno vozíte?
Je toho hodně. Celoročně se hodně potím, tak si musím nabalit hodně věcí. Největší je spacák, stan, nafukovací karimatka a plachta pod stan. Několik triček, bundu a spodní prádlo. Věci na opravu defektů kol. Lékarničku a jiné drobnosti. Tím, že jedu měsíc i víc, několikrát zmoknu, nebo přijdou teploty kolem nuly. Potřebuji mít stále něco suchého. Nemohu si dovolit jezdit v mokru.

Kolik pak taková naložená koloběžka váží?
Samotná koloběžka asi 10 kilo. Věci na koloběžce mají váhu podle délky poutě, mezi 25 a 30 kily. Prostě, mám rád pohodlí, abych se dobře vyspal.

Měl jste někdy nějakou krizi, kdy jste si říkal, že už toho máte plné kecky a že to vzdáte?
Krizi, kterou jsem musel řešit jinak, něž jsem si představoval, asi jen jednu. V listopadu 2022 jsem se vydal od pramene řeky Wisly. Je to největší polská řeka. Po dvou dnech začaly teploty klesat pod bod mrazu. To se ještě dalo zvládnout. Jenže do toho déšť a mlhy. Jet kolem řeky a nic nevidět a být zmrzlý a mokrý mi nedávalo smysl. Tak jsem se lidí na facebooku, kde mě sledují, ptal, zda mám jízdu přerušit a dokončit ji na jaře, anebo pokračovat dál. Více než dvě stě lidí mi napsalo, ať cestu odložím na jaro, nikdo nechtěl, abych pokračoval. Často jsou ale krize, kdy mě tělo nechce poslouchat. Dám mu hoďku klid a pak to jde. Jinak tělo bolí, ale do určité míry to jde. Nevím, kdy tu míru překročím.

Snímek obrazovky 2025-04-30 v 13.22.29.png

1..jpg
Fotografie poskytnuty z osobního archivu Břetislava Snášela

Letos začátkem května se chystáte na pouť od Baltského moře k italskému jezeru Lago di Garda, tedy trasu dlouhou kolem 2000 km. Proč jste si vybral právě tuto trasu a jaké zastávky plánujete?
Původně jsem plánoval, že pojedu po stopách Závodu míru. Jenže cesta byla kratší, jen asi 1 000 km. Začal jsem tedy jezdit myší po mapě, a tak dlouho jsem trasu upravoval až z toho vznikla tato podoba. Důležité zástavky jsou v Polsku u Tarnovské hory. Tam mám koloběžkáře Mirka v mém věku. Je na nemocný srdce, může jezdit jen pod lékařským dohledem. Další zastavení budu mít v Ostravě 15. května v 15 hodin na Prokešově náměstí. Tady zase je skupinka přátel i koloběžkářů, kteří mne již několikrát na českých poutích doprovázeli nebo vítali v cíli. Také se tam setkám s redaktorkou Českého rozhlasu Ostrava. Další zastávka bude ve Vídni a nejdůležitější zastávkou pak bude město Graz. V tomto městě za války byl můj otec nuceně nasazený. Po válce už nedostal možnost se tam podívat. Tím, že byl mladistvý a hrával tam fotbal za lágr proti zaměstnancům fabriky, ve které také pracoval, dostával při zápasech od matek a žen místních fotbalistů jídlo a pití navíc. Tak si chci toto město více prohlédnout. Pak už budu rád za každý den zastavení k odpočinku.

Je vám 73 let. Nebojíte se, že vám po cestě dojdou síly?
Ano, ale snažím se připravit tak, abych to zvládl. Má žena by potvrdila, že si na tom dávám záležet.

Co nejvíce bolí, když absolvujete tak náročnou trasu – nohy, záda?
Bolí celý člověk, ale jak jsem zmínil, do určité míry se to dá snést. Záda ani tak moc nebolí, což je výhoda oproti jízdě na kole. Ale každá činnost, pokud se dělá pořádně, bolí.

Co vás vlastně žene takto dopředu? Já bych třeba v sedmdesáti letech raději odpočíval v lehátku na zahradě…
Co mě žene kupředu? Asi touha překonávat své možnosti. Dívat se kolem sebe, pozorovat místa, kde žijí jen domorodci, krajinu mimo turistický ruch. Atraktivní lokality si mohu v zimě prohlédnout v různých vídeích. Setkávání s lidmi a překonávaní jazykové bariéry, to je to, co mě na tom baví. Také jsem v 65 letech odpočíval. Vždy, když jsem přestal provozovat nějakou aktivitu, dal jsem si nějakou dobu pauzu. Jenže to nevydrželo nikdy dlouho. Tělo chtělo, abych se hýbal. Samo si o to řeklo.

Jsou vaše cesty bezpečné? Tedy jezdíte po cyklostezkách, anebo běžných cestách, na kterých vás míjí automobily?
Cesty neřeším. Co je bezpečné? Na přechodu pro chodce vás přejede auto. Jen po cyklostezkách bych najezdil daleko více kilometrů. Tak se snažím v přípravě jezdit po všech typech cest. Auta vnímám za sebou sluchem. Ve Skandinávii mi řekli, že nebezpečné jsou elektroauta, protože jsou tichá. Po osmém autě jsem poznal, že elektroauto šustí. Dal jsem si ten zvuk do hlavy a šlo to.

Jaký máte dosud nejsilnější zážitek z vašich cest na koloběžce?
Záleží, o jaký jde. Například zvířata, nejspíš v Polsku. Byl jsem unavený a potřeboval jsem se vyspat. Tenkrát jsem jel a spal pod plachtou. Najednou mě probudily divné zvuky. Brzy jsem věděl, že to jsou divočáci, a tak jsem chtěl pokračovat ve spánku. Jenže ty mladé se rozhodly, že mi plachtu nadzvednou. Navíc svítil měsíc, stíny, plachta se vlnila a ze spodu kly nadzvedávaly můj příbytek. Nakonec vše dopadlo dobře, divočáci utekli.

Kolik koloběžek už jste vystřídal, protože tak dlouhé trasy asi jedna koloběžka nevydrží…
Vystřídal jsme jich na zkoušku více, ale celkem mám třetí, od stejného výrobce. Protože mi sedí. První jsem nechal v Kodani československé komunitě, které pořádá pro lidi sportovní aktivity. A dvě mám doma. Na té, co nyní pojedu, jsem absolvoval již pět poutí, vydrží mou váhu 95 kilo a 40 kilo koloběžka a věci na ni.

Jak dlouho ještě vydržíte jezdit takto náročné trasy?
Zatím drží zdraví, což je nejdůležitější. Ale došly peníze a v mém věku již sponzora neseženu. Mám ještě v plánu na podzim přejezd všech slovenských krajských měst a pak se uvidí.

Máte nějaké své motto?
Důchodem život nekončí. Pohyb je život.