Osobní i intimní střípky z války

Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na vlastní kůži nedokáže má generace představit. A to ani ve snu. V posledních letech je to vzpomínání a připomínání jaksi mrazivější.

Náš pohled na válku je samozřejmě ovlivněn místem, kde žijeme a kde ji tedy prožívali naši předkové. A mé místo je poněkud specifické - žiji na Hlučínsku. A to prostě patřilo k Německu. A tak mí předkové jako předkové mých spoluobčanů ve válce přímo bojovali. Ovšem na té nesprávné straně.

Muži museli narukovat. Odmítnout samozřejmě nebylo možné.

A tak můj dědeček bojoval na ruské frontě. A tam v neskutečném mraze, když držel hlídku, jej nepřišel nikdo vystřídat, protože ten dotyčný byl zabit. A tak dědeček stál na stráži dalších dvanáct hodin - a omrzly, nebo přesněji řečeno umrzly mu nohy. Amputovali mu je pak - jednu úplně celou, druhou pod kolenem. Vrátil se domů jako válečný invalida. A stal se pro rodinu se čtyřmi dětmi spíše přítěží.

Jeden strýc pochodoval po Paříži a liboval si, jak bylo v té Francii krásně. Naučil se i trochu francouzsky. Po složitém návratu do rodné vsi jej nechtěli pustit příslušníci tehdejší české gardy, protože měl na sobě německou uniformu a byl tedy německý voják. No byl. Jako všichni tady.

Další strýc zažil vylodění v Normandii a moc o tom nemluvil, jen sdělil, že to byl děs - jak se od moře valily další a další řady spojeneckých vojáků. "Strašně jsme se jich báli," řekl.

Prastrýc sloužil jako německo-ruský tlumočník a byl vysoce postaveným důstojníkem. Byl vzdělaný a chytrý, možná proto skončil jako nezvěstný - zřejmě v některém ze sovětských Gulagů.

A další prastrýc sloužil u Stalingradu a nikdy o tom nemluvil. Jediné, co jsem z něj dostala, bylo: "Přežil jsem to."

Tchán se účastnil bojů v Rusku a došel až k Moskvě. Díval se na ni dalekohledem. A líčil, jak je pak čerstvé síly Rusů ze Sibiře hnali od Moskvy zpátky a jak těžké bylo přežít a dostat se z té zmrzlé nevlídné země pryč.

Další strýc musel narukovat jako šestnáctiletý kluk - zúčastnil se krátkého výcviku a krátkého bojového nasazení v úplném závěru války, přežil. Ovšem pak se dostal do zajateckého tábora v Ostravě a ten vedli Rusové. O tom, co tam zažil, se v rodině jen šeptalo.

Hrůzy války prožité na vlastní kůži musely všechny ty chlapy neskutečně psychicky poznamenat. Vyprávěli málo, vzpomínali spíše mezi sebou. Nikdy ale na prožité hrůzy a útrapy nezapomněli - to bylo patrné i z těch střípků, o kterých se někdy zmiňovali.

Mnohokrát jsem se zamýšlela nad otázkou, kdo to měl ve válce horší - muží, kteří jako vojáci či vyšší šarže zažívali přímo boj a vše s ním spojené, nebo ženy, které zústaly doma?

Jedna babička se starala o čtyři děti, nejstaršímu bylo deset let. A pak se jí vrátil invalidní muž bez nohou a pak musel narukovat nejstarší syn, který dospěl v šestnáctiletého hocha. Dovedeme si dnes představit například to loučení? Odchází manžel, pak syn. Co jim na cestu říct?

Druhá babička zústala sama s šesti dětmi, nejmladší měl půl roku. A s těmi šesti dětmi se ke konci války vydala až k Baltskému moři, protože měla strach z blížící se fornty. Tam jeli vlakem, to ještě byl organizovaný odsun civilního obyvatelstva, zpátky šli pěšky. Dnes nepředstavitelnu cesta. Také ona se loučila se svým mužem před odchodem na frontu. Nejmladšího syna ostatně poprvé spatřil, až když mu byly téměř tři roky.

Měli jsme sousedku, v mých dětských očích podivínskou starou paní, která sedávala na zahrádce a četla si nahlas pohádky. Připadalo mi to úsměvné - než jsem se dozvěděla, že ve válce jí postupně padli tři synové - všichni ve věku krátce nad dvacet let. A ona se z toho pomátla.

Prateta utíkala před blížící se frontou s malými dětmi až do Itálie, konkrétně do Brenneru. Většinu cesty jela spolu s jinými matkami s dětmi na vozech tažených koňmi či krávami. Měla s sebou tehdy dvouměsíční dvojčata. Vyprávěla mi, že ze strachu úplně přišla o mléko, a tak holčičky krmila lžičkou kravským mlékem, tu lžičku nahřívala nad svíčkou, aby mléko nebylo tak studené. Také říkala, že neměla pleny, a tak holčičky balila do pytloviny, z čehož byly hodně odřené. Poslouchala jsem ji a zeptala jsem se, kde miminka koupala. Upřímně ji to pobavilo." Holky se první rok života nikdy nekoupaly," řekla. "O tom jsem vůbec neuvažovala." A po návratu z Itálie neměla kde bydlet, jejich stavení vyhořelo. Bydlela se sedmi dětmi v jedné místnosti u hodného sedláka. A čekala, zda se jí vrátí domů manžel. Vrátil.

A ještě intimnější vzpomínky.

Jedna prateta mi jednou polohlasem sdělila, že se v životě milovala jen dvakrát. Vdala se urychleně, protože manžel musel narukovat. Takže poprvé o svatební noci. A pak se jednou dostal před odjezdem na ruskou frontu na jednu noc domů - pak odjel a už se nevrátil. A jí se narodil syn a již se nikdy nevdala ani neměla jiného muže. Na toho svého nedokázala zapomenout.

Všechny ženy se nesmírně bály blížící se fronty a zejména Rusů. Jedné mé tetě bylo v době, kdy k nám do vsi přišli, patnáct let. Vyprávěla, že si ženy černily tváře sazemi a mazaly se blátem i hnojem, na hlavách měly špinavé šátky, jen aby vypadaly staře a Rusové jim dali pokoj. "A Vám osobně to tehdy pomohlo?" zeptala jsem se jí. Chvilku mlčela a pak mi odpověděla: "Ne. Ale nikomu to neříkej. Už je to pryč."

Existuje samozřejmě mnoho jiných vzpomínek. Každá rodina má ty své.

Asi jsme se měli více ptát, dokud bylo koho.

Připadalo nám to vše tak vzdálené a neskutečné. Měli jsme pocit, že tohle nemůžeme zažít.

No doufejme.