Vyučila se prodavačkou a následně pracovala v Brně. Tehdy se vyučovalo jinak, žádné vysedávání ve škole, ale od začátku se všechno dělo ve kšeftě, od zametání před obchodem přes aranžování a umývání výlohy, až za pult. Když adept všechno zvládnul, zaměstnavatel mu vydal glejt.

S tátou se poznala v roce 1939 ve vlaku, když ho jako finančního strážníka vyhodili už jako vdovce i s malou dcerou ze Slovenska. Mámu dvojice zaujala tím, že holka děsně otravovala...hlady. Pak se to tak nějak sešlo, že se vzali.

Jednoho dne zastavilo před jejím bydlištěm auto, vystoupil důstojník SS a ptal se po pani Šišové. Svědkům scény ztuhly rysy i krevní destičky, aby se nakonec ukázalo, že to byl její bývalý spolupracovník z brněnského obchodu, který se přijel z neznámých důvodů rozloučit před odjezdem na východní frontu. I tak mělo malé městečko dlouho o čem povídat.

Snad jen jednou vyprávěla příhodu z konce války, kdy nad hospodářstvím mých prarodičů, Rusové z chodu rozprášili tábořící Vlasovce a jako válečnou kořist podřízli a naložili ještě nedozrálou třešeň. Diváci těchto scén jim přáli aspoň pořádný průjem.

Z důvodů neutěšené bytové situace se naši hned po válce vydali do Svitav, už notně vyprázdněných, protože mnozí Němci měli sakra důvod zmizet, ale organizovaný odsun stále probíhal a odchozí byli před deportací koncentrováni na sběrná místa. Máti tam příležitostně nosila polívku rodinám s malými dětmi. Asi proto, že doma měla dva špunty.

Vyučila se prodavačkou a následně pracovala v Brně. Tehdy se vyučovalo jinak, žádné vysedávání ve škole, ale od začátku se všechno dělo ve kšeftě, od zametání před obchodem přes aranžování a umývání výlohy, až za pult. Když adept všechno zvládnul, zaměstnavatel mu vydal glejt.

S tátou se poznala v roce 1939 ve vlaku, když ho jako finančního strážníka vyhodili už jako vdovce i s malou dcerou ze Slovenska. Mámu dvojice zaujala tím, že holka děsně otravovala...hlady. Pak se to tak nějak sešlo, že se vzali.

Jednoho dne zastavilo před jejím bydlištěm auto, vystoupil důstojník SS a ptal se po pani Šišové. Svědkům scény ztuhly rysy i krevní destičky, aby se nakonec ukázalo, že to byl její bývalý spolupracovník z brněnského obchodu, který se přijel z neznámých důvodů rozloučit před odjezdem na východní frontu. I tak mělo malé městečko dlouho o čem povídat.

Snad jen jednou vyprávěla příhodu z konce války, kdy nad hospodářstvím mých prarodičů, Rusové z chodu rozprášili tábořící Vlasovce a jako válečnou kořist podřízli a naložili ještě nedozrálou třešeň. Diváci těchto scén jim přáli aspoň pořádný průjem.

 Z důvodů neutěšené bytové situace se naši hned po válce vydali do Svitav, už notně vyprázdněných, protože mnozí Němci měli sakra důvod zmizet, ale organizovaný odsun stále probíhal a odchozí byli před deportací koncentrováni na sběrná místa. Máti tam příležitostně nosila polívku rodinám s malými dětmi. Asi proto, že doma měla dva špunty.

K dobrému kádrovému posudku by ji jistě nepřispěla ani skutečnost, že nakrmila, kde se vzali, tu se vzali, bezprizorní vojáky rumunské armády. Naštěstí v té době ještě nebylo ve městě dostatečné množství bonzáků a rudochů, a tak ji oba prohřešky prošly bez trestu.

V mém rodišti a dodnes bydlišti, pracovala jako pradlena, což odmítaly její klouby a musela odejít do invalidního důchodu za 560 Kč na měsíc. Jako bonus dostala slevu na oblíbené vozítko velorex neboli prchající stan...s kterým jsem zažil, co s jiným vozidlem nejde. Například jako záchranka.

V době světlých zítřků stávala od časného rána frontu před nucákem, což byl výraz pro levnou masnu s nucenou porážkou. Ani úderníkům z továren nezvonil budík tak časně. Přesto ne vždy vstala dostatečně brzo.

Po Ruské invazi zodpovědně poslouchala Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a u toho se šťourala v knižních dějinách, převážně zakázaných, čímž měla vědomostní náskok nejen před soudruhy, ale i mnohými kantory. Například že v Katyni postříleli polskou elitu Rusáci a ne Němci jsem na učnáku věděl patrně jako jediný.

A nebo při prohlídce jakéhosi hradu, se jako Jan Hus tvrdě bila za pravdu, že husiti nebyli předvoj dělnické třídy, budující ideální svět, ale spíše loupežníci. Nebála se ani diskuze s promovanými historiky.

Revmatismus držela pod kontrolou i tím, že přes bolest pracovala na zahradě, protože zahradní produkty, odvážené do Výkupu, přinášely do rodinné kasy významnou částku. Jednoho dne ten boj vzdala, což byl bohužel nezvratný začátek konce.

Rodiče a já. Svetr zásadně doma pletený z jiného vypáraného svetru. Fotka napovídá, že bohatí jsme moc nebyli :-)

 Struktura a knihovny