Při hledání práce není věk „jenom“ číslo

Před několika dny byl na i60 vydán článek o věkové diskriminaci při hledání práce. Autor popisoval svou zkušenost, kdy chtěl být, ač v seniorském věku, ještě užitečný.

Zcela jednoznačně z jeho zkušenosti vyplynulo, že byl při první příležitosti odmítnut z důvodu vyššího věku. Naštěstí se našel i rozumný zaměstnavatel a autor si své přání splnil. Protože s ním někteří diskutující nesouhlasili, chtěla bych se podělit o svou zkušenost, který autorovo vyjádření jednoznačně potvrzuje.

Ve svých třiapadesáti letech jsem ovdověla. Protože jsem o manžela poslední dva roky jeho života pečovala čtyřiadvacet hodin denně sama, byla jsem vyčerpaná nejen fyzicky, ale zejména psychicky. K původnímu zaměstnání jsem se vrátit nechtěla, a hlavně ani nemohla, protože vývoj šel mílovými kroky vpřed a mně přece jenom ta „myslivna“ v hlavě poněkud zakrněla.

Protože však ve mně zbylo ještě mnoho lásky a touhy být někomu užitečná, měsíc po jeho smrti jsem nastoupila jako pečovatelka do jednoho střediska sociální péče. Práce mne neuvěřitelně bavila, pomáhala jsem dle svých možností a sil a kontakty s klienty i kolegy mne vnitřně obohacovaly. Postupně jsem si doplňovala vzdělání v oboru, absolvovala různá školení, semináře, kurzy, získala různé certifikáty.

Po třech letech dvanáctihodinových služeb včetně nočních, práce fyzicky i psychicky náročné, jsem začala přemýšlet o určité změně. Ve svých 56 letech jsem tedy začala "lovit" ve vodách, kde bych mohla uplatnit zkušenosti z předchozích zaměstnání – znalost práce s PC, zkušenost s několika typy počítačových programů (20letá zkušenost), perfektní znalost češtiny (např. jako lektor), organizační schopnosti, vedení týmu a znalost prostředí (např. referentka), preciznost a přesnost (např. fakturantka) atd. atd.

Důchodového věku jsem ještě nedosahovala, zdravá jsem byla, přesto…

Oslovila jsem desítky zaměstnavatelů, rozesílala životopis. Ani jsem nemusela uvádět svůj věk, i podprůměrně inteligentní personalista si dokázal, dle mých let praxe, mé „stáří“ odhadnout. Pokud už mě pozvali na pohovor, a byli se mnou spokojeni (dle jejich vyjádření), buď se už vůbec neozvali, nebo mi oznámili, že neodpovídám požadavkům firmy či nesplňuji požadované předpoklady.

Jako perličku pro pobavení lze uvést textilní řetězec Takko. Celý život se zajímám o módu, na pohovor mne pozvali, spokojeni byli. V jeho závěru mi však manažerka řekla: „Nezlobte se, ale s vaším vzděláním a praxí je vás pro Takko škoda. Navíc máme nařízeno přijímat pouze ženy pod 30 let věku… “ Když jsem se jí zeptala, proč mne tedy pozvala na pohovor, prý mě chtěla poznat… Hmmmm… V takové chvíli člověk pozná, co je to smích zoufalce.

V sociálních službách jsem tedy ještě pár let zůstala. Nakonec se mi podařilo uplatnit se v jiném oboru, ale přišel covid, firma musela propouštět a první na řadě byli ti ve zkušební době a s roční smlouvou.

Poté jsem absolvovala další, rok trvající, ponižující kolečko opětovných žádostí o zaměstnání, kde se už vůbec netajili tím, že jsem pro ně „stará“. Kdo to nezažil, těžko může posuzovat.

Rozhodla jsem se tedy pro předčasný důchod a bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí za poslední roky.