Medardova kápě...

...čtyřicet dní kape. Kdo by neznal. Pročež vždy 8. června čekáme, co bude. Nejhorší na zmíněné pranostice je, že povětšinou vyjde. Tedy s ohledem na v její době probíhající dovolené.

Naši předkové sice měli na počasí čuchometr, ale poslední dobou je všechno jinak. Hin sa hukáže! Trocha jemné pravidelné vláhy by nebyla na škodu. A jak to tak letos vypadá, Medard možná začal už před Medardem...

A jak vlastně tenhle Medard k dešti přišel?

Narodil se kolem roku roku 472 v Salency v Picardii. Legendy říkají, že se ještě batolil, když ho jednou v polích zastihla prudká bouře. A kde se vzal, tu se vzal orel (budoucí atribut) a roztaženými perutěmi suploval Medardíkovi paraple. Dojímavá historka se chytla hlavně na venkově. Medard byl vždycky vzýván proti dešti. Aby ne, když "v té jeho době" zrovna probíhají sena....

Malý Medardík měl vždycky dobré srdce. Naštěstí byl ze zazobané rodiny, takže bylo z čeho rozdávat. Jednou viděl starce vibrujícího zimou a dal mu svůj plášť. Jindy pocestnému někdo ukradl koně a Medard mu hned z otcova stáda přivedl jiného. Naprostou samozřejmostí byly almužny. V těch jel vždy a všude. Proto jsou dalším Medardovým atributem tři chleby. Doma panovala idylka. Tatínek i maminka byli na synka pyšní. V rámci dramatických a krutých životů svatých fakt rarita....

Navíc byl Medard i chytrý, takže šel na studie. A stal se knězem. O své ovečky se staral s láskou a proslavil se dobrotou. Milosrdenstvím odzbojoval i otrlé lupiče, jelikož je propouštěl vždy jen s napomenutím. Údajně jednou Medard narazil na dezorientovaného zloděje na své vinici. Vyvedl ho ohleduplně ven a ještě mu čórnuté hrozny daroval. A když se mu jiný lapka vloupal do úlu se zjevným úmyslem osladit si život, zázračně ho zachránil před ubodáním včelami. Aby toho nebylo málo, jednou mu šlohli na faře krávu. Nebo možná volka - zde se legendy rozcházejí. Ale asi Medarda neznali. Ten byl v klidu. Za chvíli byli zloději zpátky, Zvonec na hovězím krku totiž vytrvale bimbal a sundat nešel. A Medard pak kradařům poděkoval, že kravku/vola vrátili. Domluvil jim a oni se zastyděli. Není tedy divu, že zloději tolerantního světce považují za svého patrona. To jsou mi paradoxy...

Medard se zabýval se i církevní osvětou. Prý vymyslel a pořádal tzv. slavnosti růží. K p.octě Panny Marie. Ctnostné panny (pouze a jedině!) soutěžily o titul růžové královny. Prostě taková raně křesťanská MISS. Ale pozor! Hodnotila se hlavně duše! Ta nejctnostnější panna pak byla korunována věncem bílých růží, ba i nějaký ten obolus dostala... Ve Francii se tradice tzv. rosières zachovala stovky let. Dodnes se podobné slavnosti v některých krajích ještě konají. Jen s tou ctností bude asi trochu problém ...

Bay

Svatý Medard korunuje Růžovou královnu (Louis Dupré, 1837) - z archívu Šárky Bayerové [fotokopie z knihy "Vida de los Santos", Lima-Perú 1966]

Ani profesní kariéra Medarda neminula. Stal se biskupem, usilovně evangelizoval zbylé pohany v širokém okolí a pletl se i do politiky. Radil franskému králi Chlotarovi. A taky mu vychoval ke křesťanství manželku, durynskou princeznu Radegundu, která byla od dětství u franského dvora jako rukojmí. Jenže, tu pak král brzo zapudil a ona skončila jako jeptiška v bázni boží. To jen tak na okraj.

Medard zemřel ve vysokém věku v roce 561. Na smrtelném loži požehnal králi Chlotarovi a ten ho pak pohřbil v královském městě Soissons. Nad hrobem pak Chlotarův syn Sigibert vybudoval baziliku a v místě posléze vzniklo i opatství.

Divila bych, kdyby Karel IV. nechtěl z Medarda ostatek. Chtěl! Takže ho máme ve svatovítském pokladu. Od roku 1356 a prý je to rámě!

Mimo již zmíněných zlodějů je sv. Medard patronem sedláků, vinařů, sládků a vězňů, jelikož i těch se s láskou ujímal. Pomáhá proti dešti, při bolestech zubů a je velkou oporou při choromyslnosti a horečce. A hlavně přináší dobrou úrodu, když ho pěkně poprosíte...

Jo - a abych nezapomněla - víte, co je největší pech? No přece - DOSTAT NA MEDARDA KAPAVKU!

Medardova kápě...

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více