Můj bože, jak já ho milovala. To se vůbec nedalo k ničemu před tím přirovnat. Od první chvíle, kdy jsem ho uviděla, mi bylo jasné, že to je on, ten na koho jsem ještě v životě čekala. Ovšem kdyby to nebyl on, ale ona, nic by se na té lásce asi nezměnilo. Bylo mi totiž jednapadesát a stala se ze mě babička...

Je to už osmnáct let a on je pořád má největší láska, i když občas myslím, že si to asi ani nezaslouží. Navíc ale po tom všem, co už ve svém životě zažil, se ničemu ani nemůžu divit. V dnešní době rozvodů, střídavé péče, covidu a distanční výuky, několikerých strejdečků a mnohého stěhování...

Ovšem nedá se nic dělat, musím se jednou pro vždy smířit s tím, že má svůj život. A přestože se v něm trochu plácá, protože stále ještě nepochopil, že jaký si to udělá, takový to bude mít, nemůžu v tom mít žádnou rozhodující roli. Já teda určitě ne. Děti vychovávají především jejich rodiče a od babiček a dědečků si do toho moc mluvit nenechají, že?