Cestování v čase,
maloval sis moc krásně,
těmi nejbarevnějšími barvami,
kdy hvězdy stály nad námi.

Nejprve na cestu kratičkou,
do první třídy s mou milou matičkou.
Když cestou do tanečních jsi mě táto ved,
záviděl ti takovou dceru nejeden kmet.

Cestičkou úzkou mezi židlemi
jsi mě vedl hrdě k oltáři,
a velká slza,
ta ti stékala po tváři.

Věděla jsem, že tátové nebrečí,
jen když dceru jim odvádí "mladý"
není jim dlouho do řeči.

Cestičkou svěží, zelenou a travnatou
jsi se prvně se svým vnukem dal,
vezl jsi ho v kočárku
a on se na tebe tak překrásně smál.

Pak nastal v tvém cestování zlom,
jako když uhodí z modrého nebe
ten nejstrašnější černý hrom.
Vteřina minuty život přerušila,
tvé milující srdce navždy zastavila.

Cestování v čase
maloval sis moc krásně.
Teď někde nahoře cestičkou chodíš sám
a ani nevíš, jak moc táto chybíš nám!

(Věnováno mému tátovi)